Začala jsem číst články, které jsem napsala, ale nepublikovala a že jich bylo v složce Rozepsané požehnaně.
Začala bych asi tímhle článkem.
"Dneska je to rok, co jsme se poznali. Já a pan Božský.
Ty jsi byl ten kluk, co se mi líbil, ale to bylo tak všechno, co jsem s tím mohla dělat, protože já - coby šťastnězamilová holka mohla asi tak víc dělat...
Byli jsme na soustředění, kde mě opravdu spousta kluků znala no a ty jsi byl tak jediný, kdo mě neznal. Už od začátku si mě dokázal zaujmout počínaje tím, že jsi tam byl bezkonkurenčně nejhezčí kluk, mezi bezkonkurenčně nejhezčíma klukama, co jsem kdy poznala. (Hromada fakt božích kluků a mezi nima ještě úžašnější. A tím božích klůků myslím... Fakt božích kluků!) Taky jsem v té době neznala nikoho, kdo měl iPod a iPhone a podobný věci. Také jsem neznala nikoho, kvůli komu bych dělala dobrovolně fyzické tresty, jen abych ho mohla vidět na chodbě.
Poprvé jsi na mě promluvil u táboráku a já vlastně ani nevěděla, jak se jmenuješ, takže jsem vůbec netušila, co mám říct... No a pak. Ještě teď se tomu musím smát, jak střašně trapněvtipný to bylo. Pět kluků, z čehož mě čtyři mě znali a pátý byl právě onen můj budoucí pan Božský, se rozhodlo že mě přijdou navštívit na náš holčičí pokoj. Celou dobu si ze mě dělali akorát srandu, protože jsme všichni byli nedávno v Maďarsku na závodech, a tam jsem měla pár menších úletů... I přesto ho to neodradilo a další den za mnou přišel a povídali jsme si. Ač mě všechno bolelo a oba jsme usínali za chůze, všechen volný čas jsme strávili spolu. Celou tu dobu se tolik snažil, abych mu alespoň dala pusu, nebo s ním večer šla ven. Nakonec jsem šla poslední noc, než jsme měli jet domů. To, co se tu noc mezi námi stalo, či nestalo, zůstalo mezi námi a oba jsme odjeli domů. Mohla jsem se vrátit ke svému starému životu, jenže tak nějak mi to všechno překazil. Začala jsem lhát kam a ke komu o víkendu jezdím, jenže po nějaké době to věděli všichni... Teď by asi měla přijít věta "Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit.", ale trvalo to opravdu dlouho, protože pořád tu byl ještě ten, s kterým jsem chodila. Nikdy jsem mu pravdu říct nechtěla a taky neřekla. Prostě to tak nějak skončilo a začala jsem chodit s panem Božským."
Dva týdny na to jsme se rozešli, nebo spíše dva týdny na to jsem skončila v nemocnici.
Během posledních pár dnů jsem nad tím opravdu hodně přemýšlela až jsem došla k názoru, že já i všichni v mém okolí jsou přesvědečeni, že bych přemýšlení o minulosti měla nechat, ovšem já mám minulost ráda a zároveň ji nenávidím. Můžu vzpomínat na všechny ty krásné chvíle, které jsem prožila, na druhou stranu bych si nejraději nafackovala. Až čas ukázal, že dávat mu za vinu, že on může za mé nevyřešené problémy, nebyla tak docela jeho vina. Nebyla chyba v tom, že mě nedokázal poslouchat, tak jak bych si já předstovala, byla chyba ve mně. Tentokrát byla opravdu chyba ve mně, protože podle všech psychiatrických testů, byla jen otázka času než se dostanu do opravdových depresí a pokusím se o něco podobného, co náš vztah nakonec ukončilo.
Až teď si uvědomuji, jak težké to se mnou muselo být.
Když mi nikdo nedokázal pomoct a já sama pomoc odmítala.
Když jsme se týden neviděli a těch pár hodin, co jsme byli spolu jsem s ním nemluvila, protože jsem nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku, jak mi bylo špatně. Nechápu, jak jsi to se mnou mohl vydržet, říkám si. Nebyla to moje vina. Byla to vina událostí, které se okolo mě udály. Nemohla jsem za to, co se mi dělo. Nemohla jsem za nic z toho, přesto jsem neustále shazovala vinu na sebe, na mou obranu - udělal by to asi každý z nás.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsme spolu trávili dost času a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem probrečela minuty, co jsme spolu byli - myslím oba fyzicky přítomní. Nebyly to minuty, ba dokonce ani hodiny. Byly a jsou to probrečené dny, které se stále a stále načítají. Jenže tenkrát jsem brečela tobě na rameni, teď jsem na všechno sama.
Otázka zní: Skončí tohle někdy?
Nekonečné motání se v minulosti, nekonečné výčitky svědomí a pochyby ostatních.
Skončí tohle někdy?
Skončí někdy moje nekonečné myšlenkové pochody, mé výlety do lednice a následné zvracení?
Tolik bych si přála vedle tebe znovu usínat, tolik bych si přála se od všeho odpoutat a začít znovu.
Neměl jsi pravdu, když jsi říkal, že mezi námi byla láska.
Bylo to něco mnohem víc.
Musel jsi mít neskutečnou trpělivost.
Doteď nechápu, jak jsi to mohl tak dlouho vydržet, protože když teď vidím, jak ostatní nechápou, jak mi je a to se moje "špatné nálady" ani zdaleka nepřibližují těm, kterých jsem dosahovala s tebou... Nechápou to stejně jako ty, ale narozdíl od tebe ode mě odcházejí.
Chvíle s tebou jsou nezapomenutelné. Vím, že tahle věta je klišé, avšak opravdu ráda vzpomínám na všechny naše strávené chvíle.
Když jsme spolu vařili. Ne doopravdy jsem vařila jenom já, protože ty bys připálil i vodu. Všechny ty proležené večery, všechny naše výlety.
Poprvé makla.
Alkohol.
Tráva.
Na ty stavy se nedá zapomenout. Byla jsem s tebou šťastná, ačkoliv to tak nevypadalo.
Nemluvím tady jenom o návykových látkách, ale o tom, že je spousta věcí, které mě dokázaly rozesmát, a které mě držely nad vodou. Díky tobě.
Nebyla to ničí chyba to, co se stalo.
Mrzí mě, co se stalo.
Oba jsme tušili, že ta chvíle přijde, a děkuji ti, že jsi tu chvíli dokázal oddálit, co nejvíc to šlo.
Děkuji, že jsi při mně celou tu dobu stál a to až do konce.
Děkuji ti, za všechny krásné chvíle, které jsme spolu prožili.
Děkuji, že jsi mi vždycky utřel slzy, řekl a hlavně věřil, že všechno bude zase dobré.
Děkuji, za všechny tvé úsměvy a zprávy, které mě vždy dokázaly potěšit.
Děkuji, že jsi mě vždy vyslechl a snažil se mi pomoci.
Děkuji, že jsi mě dokázal vyhecovat k lepším výkonům a nakonec mě spocenou v kimonu obejmul.
Mohla bych ti poděkovat za tisíc dalších věcí, protože to, co jsi dokázal ty je nezapomenutelné, ale dle tvých slov - ve vztahu nikdo nikomu nic nedluží, ale i tak...
Děkuju.