Pondělí. První pusa. Nemusí to být první pusa jako taková... Záleží na tom s kým a kde.
Takže jinak... Moje první pusa ve škole. Moje doopravdická první pusa ve škole. Možnost, že by nás někdo mohl vidět tomu všemu jen nahrávala. Pocit, že porošuji svá vlastní pravidla je nepopsatelný. Konečně jsem se dočkala.
Zmatené úterý.
Podivná středa, kdy jsem šla s jeho nejlepším kamarádem na kafe. Celou dobu jsem se snažila pochopit, oč tu běží, a proč mu tolik vadí, že jsme spolu šli na kafe. Žárlivost. Už když to vypadalo, že jsme si docela sedli, jsem se rozhodla, že to ukončím.
Čtvrtek, kdy jsem si mohla pospat, protože jsem nešla do školy, ovšem moje plány byly překaženy, protože jsem si musela napsat test.
Dohoda zněla: sejdeme se v sedm v šatně. Za minutu sedm a on nikde.
Jó, měl na mě počkat v šatně, ovšem jakmile jsem prošla dveřmi, došlo mi, že už jde dávno po schodech. Přezula jsem se, sundala si kabát a vyšla do druhého patra. Během deseti minut už jsme oba seděli ve třídě, já v poslední lavici a on v první, takže co nejdál od sebe. Jakmile jsem dostala test, začala jsem psát. Netrvalo mi ani čtvrt hodiny a měla jsem hotovo, a tak jsem ho nenápadně sledovala a přemýšlela, co by se dělo, kdybychom šli ke mně.
Musím uznat, že moje představivost nezná mezí. Obvzlášť když sedím v poslední lavici a nikdo na mě nevidí. Přemýšlela jsem nad výhodami a nevýhodami, kdybychom šli ke mně nebo zůstali někde na záchodech. Tolik mi chyběl, navíc byl jenom kousek ode mně a já ho nemohla mít, což všemu samozřejmě dodávalo spád.
Co se bude dít, když vyšel ze třídy nám oboum bylo jasné. Za deset minut osm, ani jeden nemusíme do školy, u nás doma nikdo není... Netrvalo dlouho a opravdu jsme byli u mě. Úžasný.
Čtvrtek minul, pátek jakbysmet.
Trénink, učení, spánek, učení, trénink, spánek.
Sobota.
Běhání a bruslení.
Všechno mě bolelo, přesto jsem šla.
Začalo to větou "Typická holka, všechno jí trvá." a tomu jsem se vážně musela zasmát, protože zrovna mě trvá buď všechno opravdu krátce, nebo opravdu pomalu. Bruslení trvalo na můj vkus až moc dlouho.
Samozřejmě by to nebyl den, aby se neprojevilo moje neuvěřitelné štěstí potkávat lidi, které jsem opravdu v plánu potkat neměla. Čas plynul a moje nálada se pomalu ale jistě zhoršovala až do bodu, kdy jsem jenom stála a brečela, jenže tentokrát jsem v tom nebyla sama. Přišel mi napomoc. Kdybych věřila v boha, poděkovala bych mu. Poděkovala bych mu, že jsem našla někoho, kdo mi dokáže zlepšit náladu. Ať už je tam nahoře kdokoliv - děkuju.
V půl jedenácté mě prý odveze domů. Jójó. V autě jsme strávili skoro další hodinu. Během tohohle týdne již druhé poprvé. Páni, to se mi normálně nestává. Takže pro jednou jsem se do nedělního rána mohla probudit s pocitem zadostiučinění a s upřímným úsměvem na tváři si vyluštit křížovku z předešlého dne.