Uběhla jsem svých osm kilometrů na běžícím páse jako obvykle, jenže než jsem se stačila rozkoukat, už jsem měla skoro sto padesát sedlehů za sebou a mohla jsem jít domů. Místo toho jsem se válela na zelené podložce a marně se snažila nadechnout. Během chvíle už jsem byla v šatně a snažila se co nejrychleji obléknout, protože byly za dvě minuty tři hodiny a já měla být ve čtyři před gymplem, což jsem se dozvěděla tak před minutou.
Co nejrychleji to moje nohy zvládly, jsem došla-doběhla domů, dala si sprchu a vyfénovala si vlasy. Přišlo mi to jako hra, kterou jsem měla splnit v určitém čase. Stalo se tak, i když jsem přišla se tříminutovým zpožděním.
Bylo to pro mě překvapení, kam jsme měli jet.
Seděli jsme v autě a poslouchali retro písničky. Nikdy jsem si nepřišla tak přirozená a tak spokojená. Mluvili jsme a mluvili a já se konečně cítila uvolněně, i když jsem pořád neměla páru, kam vlastně jedeme. Projížděli jsme spoustou vesnic, o kterých jsem v životě neslyšela, což možná nebylo až divné, protože můj orientační smysl je na bodu mrazu, ale nakonec jsme se vynořili v Liberci a zaparkovali v krytém parkovišti v nákupním centru. Pořád jsem nevěděla, kam jdeme.
Procházejíce dveřmi, jsem se konečně dozvěděla, kam to vlastně jdeme. Kino.
První pusa dne přišla na eskalátorech. Bylo to neskutečně skutečné.
Během chvíle jsme seděli v řadě C a sledovali reklamy. Už dlouho jsem nebyla v kině a na tenhle film jsem se vážně těšila.
Mé libido pomalu ale jistě stoupalo do výšin. Položila jsem mu ruku na stehno a jemně ho pohladila. Chvíli jsem na místě zůstala, a pak se ruku pokusila o kousek posunout, načež mě za ruku chytnul. Bylo to tak absurdní, asi jako kdyby měl přede mnou co skrývat. Neměl.
Celý zbytek filmu mě hladil po hřbetu ruky, uvědomila jsem si, jak jemné ruce má. Každý můj pokus posunout ruku na nepatřičná místa byl zavrhnut.
Cesta domů utíkala rychle, výjimečně se mi ani nechtělo zvracet. Tolik jsem si přála, aby ten večer bylo mezi námi něco víc, čím blíž jsem byla doma, tím víc jsem cítila toužebné napětí.
Všechno je to jenom hra, kterou hraju sama se sebou.
Všechno je to jenom hra.
Jenom hra.
Nečekaně.
Občas si přijdu jako blázen.
Zastavili jsme na stejném místě, jako jsme se potkali. Vím, že jsme přátelé, přesto to ve mně ten pocit nevyvolávalo. Představa narušení přátelství, jaké většinou bývá, (natož v autě) do mě vyplavilo hektolitry adrenalinu a endofirnů. Co já vím, jestli to nebyl ještě serotonin z rána, ale ve skutečnosti mi to bylo úplně jedno. Už jsem se nezabývala otázkou, jestli jsem tohle doopravdy já, jestli moje chování není zcela založené na lécích.
Cítila jsem se dobře.
Šťastně.
Vesele.
Naprosto spokojeně.
Možná až nepřirozeně přirozeně.
Plná očekávání.
Celé mé tělo se soustředilo na plochu jeho ruky na mém stehně. Dala bych cokoliv, aby to pokračovalo dál a dál.
Věděla jsem, že on mě ani ze setiny nechce tak, jako chci já jeho.
Věděla jsem, že on je někde naprosto jinde než já, přesto na něm bylo něco, co mě nenáchavalo v noci spát a přes den normálně přemýšlet. Bylo na něm tolik nových věcí, co jsem potřebovala pochopit. Tolik věcí, co ostatní nemají.
Proč si tohle nikdo nikdy nemyslí o mně? blesklo mi hlavou. Vteřina se sešla se vteřinou a myšlenka na bezvýznamnost byla tatam.
Přijde mi jako naprosto neuvěřitelný člověk a je na něm tolik věcí, co zatím nechápu. O to je to všechno lepší. Konečně někdo, v kom si nečtu jako v knížce. Netušila jsem, jestli chápe, co se mi honí hlavou, každopádně jakmile jsme se naposled políbili, dohopsala jsem domů s úsměvem na tváři i přesto, že mé libido nedostalo to, co chtělo.
Všechno je to jenom o chtíči.
Touze.
Pochopení.
To je všechno, co potřebuji.