Točí se mi hlava, ale aspoň už mi není zima. Kdo by to byl řekl, když celý večer piju rum.
Okolo mě je směsice všech možných hlasů, všelijakých rozhovorů, hádek, smíchu... Všechno se to mísí v jedno. Je to jeden hluk, který mi přijde naprosto úžasný. Tolik hlasů a přitom to všechno zní jednolitě.
Už nemám sílu mu vysvětlovat, že my dva spolu nejspíš nikdy nebudeme, protože já potřebuju někoho, kdo bude alespoň z části přemýšlet jako já. To on ani zdaleka není. Jak mu mám vysvětlit, že tentokrát už žádný slib neporuším?
Slíbila jsem to nejen jemu, ale i sobě. Nechci zase někoho zklamat a už vůbec nechci zklamat sebe.
Copak je tak těžké to pochopit?
Že aspoň jednou ten blbej slib chci dodržet?
Znovu mi začne vysvětlovat, že chyba je ve mně, že se stejně zamiluju.
Už to nechci poslouchat, proto se bezeslova zvednu a odejdu.
Aniž bych si ho nějak uvědomovala, dojdu na záchod, a tam ze sebe všechno vyzvrátím. Cítím se hůř a hůř.
Sednu si v koupelně na zem a se zavřenými oči přemítám, co se včera stalo.
Lehce mě pohladil po zádech. Lechtalo to, ale byla to jedna z nejkrásnějších chvil s ním.
Zavřela jsem oči.
Konečně jsem to byla zase já.
Moc dobře jsem si uvědomovala, jak je mé štěstí pomíjivé, jak lehce jde něco takového zkazit, jak rychle ze mě může štěstí vyprchat.
V hlavě jsem tentokrát neměla tisíc myšlenek. Tentokrát ne. Jednou musela přijít chvíle, kdy zavřu oči a budu se cítit šťastná.
Trvalo to do dva roky. Dva roky bezmoci.
Vlastně necelé dva roky.
Stálo to za to? Stála ta všechna bolest za to?
Začátek byl stejný jako vždycky, a to jak jinak než mojí prožíznutou pusou. Byla to náhoda? Možná.
Každopádně jsem šťastná. Jsem šťastná.
Nebudu "jsem šťastná" muset napsat pětkrát, desetkrát, stokrát, ani tisíckrát, abych tomu věřila.
I když jsem věděla, že štěstí je natolik pomýjivé, že v tuhle chvíli ho způsobuje spíš alkohol, než že bych byla doopravdy šťastná, ale co na tom sejde?
Vím, že je jenom otázka času, než do toho všeho spadnu znova. Vím, že je zase chyba ve mně, že nejsem dost dobrá, chytrá, hezká, hodná, ani milá.
Vážně je to jenom otázka času, než se jeden z nás do toho druhého zamiluje? A co bude pak?
Co když ten druhý to odmítne? Co když ne?
Otázka zní: A co když už je pozdě?
Cítila jsem se tak malá a zase tak bezmocná. Kdybych mohla brečet, rozbrečela bych se, jenže denní dávka léků plus alkohol to nedovolovaly.
Neměla jsem ponětí, co si mám, nebo nemám myslet.
Byla jsem unavená z přemýšlení a nepřemýšlení, z nejasného uvažování, z toho že nevím, na čem jsem.
Ještě nějakou dobu jsem tam tak seděla a uvažovala, co má a nemá smysl, co vlastně chci a co čekám. Mohla jsem na studené dlaždičkové podlaze v koupelně sedět pár sekund, nebo pár hodin, nedokázala jsem odhadnout, kolik je hodin a nebyla jsem schopná se kouknout na mobil. Nepotřebovala jsem to vědět.
V 0:13 mi zavolal. Přijmula jsem hovor, chvíli jsme si povídali a já celou dobu uvažovala, jestli se jeden z nás vážně do toho druhého zamiluje.
Po pár minutách jsem se zvedla z podlahy a vyšla s úsměvem ven na chodbu a zamířila k ostatním.
Bylo zvláštní, jak rychle jsem si znovu dokázala zvyknout, že se musím usmívat a tvářit se normálně, aniž bych se tak cítila. Ovšem ještě zválštnější bylo, že člověk, před kterým jsem se takhle tvářit nemusela, se mnou nebude.
my*