Všechno se zdálo být úžasné, přímo pohádkové, dokud jsem si nesundala růžové brýle z nosu. Svět najednou začal mít i jiné barvy než pouze růžovou. Najednou jsem si začala uvědomovat, že všechny hezké věci říkám a píšu jenom já.
Začala jsem se ptát sama sebe:
Kam tohle vlastně vede?
Na co si hrajeme?
Ano, jsme přátelé a ne, nikdy nebudeme nic víc, protože jsme se přeci dohodli, že budeme pouze přátelé.
Chápu.
Proč se něčím "víc" zatěžovat? Proč?!
Proč se zajímat víc, než je nutné. Je to jenom moje každodenní rutina slovních spojení:
Mám tě ráda.
Jsi úžasnej.
Nebo jenom hloupá otázka, jak se vlastně má.
Proč se obtěžovat mi psát něco podobného?
Skoro jakobych byla ztráta času.
Začínám si tak připadat.
Málem bych zapomněla - jsem přecitlivělá a všechno moc řeším.
No jo, přecitlivělost sama, holt už taková jsem.
Když si přečtu články, které jsem psala před rokem... Měla jsem deprese, měla jsem opravdu silné deprese, a přesto byly chvíle, které mě naplňovaly a bohužel jsem si to uvědomila až teď. Neříkám, že teď takové chvíle nejsou, avšak ta doba, kdy jsem pro někoho byla opravdová princezna, kdy jsem měla pocit, že mě má někdo doopravdy rád, nebo že mi jen tak z ničeho nic přinese růži, jsou dávno pryč.
Proč se takhle chovat nemůžou i kamarádi?
Jsem kamarádka.
Kamarádka pro tohohle, tamtoho i onoho.
Jsem vždycky ta, která přijde a všechny podpoří, všechno pochválí a všem pomůže.
Nakonec jsem to ovšem já, kdo zůstane zase sama.
Kamarádka.
Jak jinak.