Je pátek večer. Jako obvykle jsem přišla z tréninku, dala si sprchu, vyfénovala si vlasy a spořádala svůj před-tréninkem-připravený salát. Po večeři jsem si sedla před televizi a jako každý večer se protáhla, aby mě druhý den nebolely namožené svaly. Už bylo za tři minuty půl osmé a mně to samozřejmě nedalo, a tak jsem mu napsala, kde vězí, protože jsem se celý den nemohla zbavit pocitu, že to zruší nebo se něco pokazí. Za čtyřicet tři minut od chvíle, kdy jsem mu napsala, jsem vycházela z domu s nepochopitelně divným pocitem. Byla to směs nervozity, očekávání, štěstí. Musela jsem se sama sobě zasmát.
Z čeho jsem vlastně nervózní?
Co jsem očekávala?
Proč ve mně noční procházky vzbuzovaly pocit štěstí?
To nejsem schopná říct.
Každopádně jsem se sama sobě musela zasmát.
A tak jsem vyrazila na cestu s tupým úsměvem na tváři a sluchátky na uších. Vůbec jsem nevěděla, na jaké písničky mám vlastně náladu, ale tahle mi hrála celý večer v hlavě, tak jsem si ji pustila.
"I adored you before I laid my eyes I laid my eyes on you.
l'amour toujuors I just can't taky my eyes can't take my eyes off you." zpívala jsem si potichu pořád a pořád dokola.
Po chvíli čekání na mě někdo zatroubil a já si uvědomila, že je to přesně ten, na koho čekám. Pokusila jsem se normálně dojít k autu a nedát najevo tu obrovskou radost, že to konečně vyšlo. Nevylučuju, že jsem k autu nedohopsala jako koza a neusmívala se jako blázen.
"Čáu." pozdravil mě. Očividně si mého nadšení nevšiml.
"Čeeeest." odpověděla jsem s úsměvem.
Během chvíle už jsme seděli v autě a bavili se spolu, jakobychom se znali dlouhá léta.
Mluvili jsme, mluvili a mluvili.
Nevynechali jsme moje výstřely a pobyt v nemocnici, školu, nálady, vlastně jsme mluvili o všem možném, co nás napadlo. Byla jsem opravdu ráda, že můžeme mluvit o čemkoliv, aniž by se jeden z nás ostýchal.
Až když si zapálil jsem si uvědomila, jak strašně mi chybí všechny špatnosti, přesto jsem cigaretu odmítla. Dřív jsem všechny tyhle věci nesnášela, což mi samozřejmě neopomenul připomenout, avšak během pár let mi kouř z cigaret působil spíš potěšení než odpor k lidem, kteří kouří.
"Už dva měsíce se snažím přestat, ale nakonec si vždycky koupím další krabičku." řekl s úsměvem. "A po týhle už si další nekoupím." dodal sebejistě.
"Každý má něco s čím nemůže přestat." odpověděla jsem.
Kéžby to, s čím nemůžu přestat já, byly taky cigarety. Kéžby. Už si vlastně ani nedávám naděje, že s tím v bližší době přestanu, proto bych pochopila, kdyby tohle nebyla jeho poslední krabička, protože zrovna já bych byla ten poslední člověk, který by ho za kouření (nebo cokoliv jiného) měl odsuzovat a on to moc dobře ví.
V tu chvíli jsem se musela sama sobě znovu zasmát. Ach ta závislost. Bolí to, když si uvědomím, kolikrát jsem si já řekla, že přestanu.
Když dokouřil druhou cigaretu, opírali jsme se o auto a dotýkali se rameny. Na pár sekund jsem zavřela oči a nadechla se studeného večerního vzduchu, který se mísil se zbytkem cigaretového kouře. Hluboký nádech nosem a výdech pusou, abych viděla jestli mi vyjde z pusy pára. Nevyšla. Tak strašně moc jsem se ho chtěla dotknout. Tak strašně moc jsem s ním chtěla strávit celou noc a mluvit o hloupostech, jenže než jsem se stihla rozkoukat, bylo půl desáté a mně se tak zoufale nechtělo domů.
Věděla jsem, že jakmile přijdu domů, budu se cítit unavená, protože jsem toho dneska moc nesnědla, ale s ním jsem se unavená necítila vůbec.
Nasedli jsme do auta a zastavili před garážemi kousek od našeho domu. Když jsme vyšli ulicí nahoru k našemu domu, pršelo. Chvíli jsme tam tak stáli, a jakmile přišla chvíle loučení, přitáhnul si mě k sobě. Absurdní bylo, že jsem na to celý večer čekala a doufala, že dojdeme do téhle fáze, jenže jakmile to vypadalo, že se naše rty konečně dotknou, projela mnou vlna strachu. Ozvalo se podvědomí. Jak jinak.
Znovu jsem zavřela oči, opřela se hlavou o jeho rameno a vdechla jeho vůni. Jednou mi máma řekla, že nikdy nemůžu být s klukem, který mi nevoní, protože v tu chvíli by bylo něco špatně a nehodili bychom se k sobě.
Děkuju mami, protože tenhle kluk voní přímo božsky.
Do třetice jsem se musela sama sobě zasmát, protože to bylo naprosto absurdní. Tak strašně moc jsem si přála se ho dotknout, tak strašně moc jsem nechtěla od něj odejít, ale musela jsem.
Naposledy se na mě usmál, pustil moji ruku a já prošla vrátky a strčila klíč do zámku. Neotevřela jsem. Ještě chvíli jsem stála před dveřmi a čekala, než odejde do tmy.
Poté jsem vešla dovnitř, podívala se do zrcadla a uvědomila si, že už v očích nemám ten smutek, co tam byl dřív. Už se nesměju jen naoko, ale doopravdy, doopravdy se smějí i moje oči.
Cítila jsem se šťastná.
Chtěla bych také znovu zažít :/ přeji ti to :)