Strašně mě bolí hlava. Vlastně vůbec nechápu, jak jsem se tady ocitla. Psychiatrie.
Neměla bych tady být. Neměla bych být na psychiatrii, měla bych být v pekle. Lidi, kteří se zabijí do nebe jít nemůžou... Co se mnou teď bude dál? Co bude až přijdu domů? Bude všechno jako dřív?
Ne.
Jak by mohlo?
Pokusila jsem se zabít, nemůže být všechno jako dřív.
Hlava se mi už zase točí, oči mě pálí od neustálého pláče, celé mé tělo se třese pod náporem včerejších léků.
Je mi strašně. Fyzicky. Psychicky.
Co je horší?
Nevím.
Existuje vůbec někdo, kdo dokáže pochopit, co mi je?
Že nesnáším svoje tělo, svoje myšlenky a sebe?
Trpěla jsem mentální anorexií, počítala jsem každou kalorii a pokud jsem toho snědla hodně, šla jsem to vyzvracet. Je sice hezké, že mi tady zapisují jídlo, co jsem přes den snědla, ale to že chodím zvracet nikdo neví... Zdravotní sestry to nikdy nezjistí.
Dřiv jsem se řezala, nikdo nechápal, proč to dělám. Ve skutečnosti o tom věděl jenom jeden člověk, a ten to nepochopil, tak jsem se to dalším vysvětlit nesnažila. Takže proč jsem to dělala? Proč jsem se řezala?
Bolest nikdo nemá rád. Vlastně... Bolest nemají rádi normální a vyrovnaní lidé, jenže mě bolest působila jen potěšení. Ne potěšení v tom pravém slova smyslu... Alespoň na chvíli jsem měla pocit, že nejsem tak špatná, když se za všechny špatnosti potrestám. Možná to zní dětinsky, brutálně nebo bláznivě, vážně nevím.
S každým říznutím jsem se cítila lépe a lépe. Nebyla to krev, co mi pomáhala cítit se lépe, ale bolest. Stačila by psychická bolest, kdybych byla normální holka, jenže já už měla psychické bolesti tolik, že jsem ji nahradila fyzickou. Psychická bolest na chvíli odezněla a nahradila ji fyzická, konečně jsem se na chvíli cítila lépe. Konečně jsem na chvíli nebyla sobecká, sebestředná a zlá.
Mám jizvy na levé ruce a obou nohách. No a? Stejně už to není (díkybohu) vidět.
Nechápu, proč tady vůbec jsem. Nechápu.
Jsem v pohodě.
Po tváři mi stelky další a další slzy.
Prosím, prosím, prosím... Já chci domů. Chci k němu. Chci si lehnout do postele.
Jenže domov je daleko, on už se mnou nikdy nebude a v posteli ležím jen ne ve své.
Chci zavřít oči a už se nikdy neprobudit.
"Když jsem prošla prosklenými dveřmi, tak jsem prostě cítila, že tam nemám co dělat, že sem prostě nepatřím, že ty holky co vídám kolem nejsou můj případ, že jsem lepší než oni a už tehdy jsem se rozhodla, že se tam nevrátím."
Takhle kdysi dávno začínala má úvaha, či spíš vyprávění o anorexii, po skvělém antré šlo všechno do pytle a zůstala jen tahle věta. Třeba ti pomůže a možná také ne. Chápu to zoufalství, to zklamání, ten pocit že už se nikdy nemůžeš nikomu podívat do očí, protože v jejich očích uvidíš, něco co vidět nechceš.
Třeba jednou, kdo ví, budeš z právě z tohoto čerpat sílu k tvé další činnosti.Je to těžké soudit, nebo radit člověku, toto není komentář, který by ti měl zvedat náladu, nebo něco podobného. Je to komentář, který by měl říct to, že tě chápu, alespoň trochu...