close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Zápisky na papíře, den 10.

23. října 2015 v 20:25 | tristitia
Zase jsem se cítíla sama, zrovna jsem ukončila hovor a odešla si lehnout na postel.
Bylo vážně moc hezké, že mi zavolal, ale oba tak nějak tušíme, že po tom, co jsem mu udělala se, už k sobě nevrátíme. Slíbil mi, že to zkusíme znova, ale nějak tomu nedokážu uvěřit.
Nedokážu tomu uvěřit, ale moje podvědomí stále doufá. Doufá a doufá. V co vlastně? Že bude všechno jako dřív?
Kdybych mohla brečet, rozbrečela bych se, jenže to nejde... Celou včerejší noc jsem měla hlavu zabořenou v polštáři a brečela, přes den si mých zarudlých očí všímali ostatní, ale nikdo s tím nedokázal nic dělat.
Zase jsem myslela na toho, komu jsem tolik ublížila.
Neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli si na mě taky někdy vzpomene, protože já na něj občas myslím. Vlastně ne občas, ale pořád. Poslední dobou jsem na něj myslela víc než občas. Chyběl mi. Chybí mi.
Proč, ksakru?
Byl dokonalej, ovšem já ne. Tolik jsem mu ublížila a to mě užírá už několik měsíců. Poslední dobou samozřejmě víc, protože mám víc času přemýšlet... Chtěla bych se mu omluvit, tolik bych mu chtěla říct, jak moc mě to mrzí, chtěla bych mu říct, že ho mám tolik ráda, jenže to nejde...
Chtěla bych se jenom omluvit, zase se s ním válet v posteli a být šťastná. Být doopravdy šťastná.
Tyhle úvahy nikam nevedou... Nikdy se ke mně nevrátí. Nikdy. Tím jsem si víc než jistá.
Zavírají se mi oči.
Dneska jsem toho moc nesnědla. Nemám hlad, teda alespoň si to namlouvám a ono to tak nějak funguje. A navíc dnešek jsem měla zase deprese...
Pravděpodobně, kdybych se teď podívala do zrcadla, měla bych studánkově modré duhovky, které by lemovaly popraskané žilky v bělmu od neustálého pláče.
Plus jsem dneska zase zvracela. ZASE.
Jsem na sebe vážně naštvaná, protože jsem si řekla, že přestanu zvracet a zase jsem zvracela, tentokrát po večeři. Zatracená bulimie. Zatracený pocit méněcennosti.
Nesnáším zvracení.
Svoje tělo.
Jídlo.
A hlavně svoje myšlenky.
Jdu spát.
Respektivě bych chtěla jít spát, jenže to nejde. Nemůžu spát, protože se mi pořád zdají noční můry. Normálně usínám okolo třetí nebo čtvrté hodinny ranní a spím tak hodinku dvě (taky podle toho vypadám). Většinou usnout ani nechci a přemlouvám se, abych neusnula, protože to, co by mě čekalo ve snech je několikanásobně horší než celý den usínat kamkoliv jdu. Já nejsem unavená, jsem doslova a dopísmene vyčerpaná jak psychicky, tak fyzicky.
Na chvíli zavřu oči.
Hlavou mi probíhá tisíc myšlenek a já se snažím přemýšlet, proč se mi tohle všechno děje. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to není moje chyba... Snažila jsem se pochopit, co jsem vlastně udělala špatně a ačkoliv to byla ta poslední věc, co jsem chtěla, usla jsem.
A byla to jedna z nejhorších nocí vůbec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama