close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pianissimo, per favore.

29. června 2015 v 22:00 | tristitia
Přiletěla mi do klína lahvička. Pomalu jsem ji otevřela a dala k nosu. Jeden dlouhý nádech a druhá nosní dírka a druhý dlouhý nádech. Najednou mi v hlavě začne bušit, moc dobře ten pocit znám. Cítím každý tep svého srdce. Pocit volnosti. Tančící plameny ohně mě donutily přemýšlet nad tím, co bych chtěla a nechtěla zažít. Spíš nad tím, jak bych se chtěla vracet domů.
Již když jsem šla okolo oken, slyšela jsem tiché tóny, které vycházely z našeho klavíru, hned jsem poznala, co je to za skladbu. Byla to Clair de Lune od Debussyho. Nechtěla jsem ho rušit při hraní, proto jsem potichoučku odemknula dveře a neslyšně vklouzla do předsíně.
Lehce jsem si sudnala balerínky a bosá prošla do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy přecházel z pianissima na piano. Moc dobře jsem tuhle skladbu znala, byla vytvořena v impresionismu a tempem a hlasitostí tomu odpovídala. Vlastně jsem ji nikdy nepovažovala za lehce zahratelnou, i když pro ostatní se lehká může zdát, tak pro tuto skladbu bylo vždycky potřeba víc než jen perfektní přesnost, ale i procítěnost, což bylo v impresionismu nejdůležitější. Musím říct, že přechod zahrál s naprostou přesností a citem. Cenila jsem si toho, že alespoň jeden z nás zůstal u hraní. Hraní na piano není jenom koníček nebo povolání, je to život. Můj život ovšem hudba nebyla, proto němělo cenu si něco namlouvat a přestala jsem hrát.
V našem bytě se jeho nádherná hudba rozléhala podstatně hůř než v koncertním sále, přesto to byla nádhera. Všechno, co jsem si vždycky přála. Naprosté odevzdání. Jemnost a přitom přesné dopadání bříšek prstů na klapky. Perfektní nacvičení a přesnost, kterou všichni tolik obdivují na jeho hraní, ale improvizace je to, co miluju já. Jeho hraní by se zdálo být dokonalé, božské, kdybych se až příliš nevěnovala pozornost přesnoti a neuvědomila si, že už podruhé udělal tu samou chybu při crescendu. Bylo to božské, tedy skoro, mohlo to být božské, ale dvakrát za sebou ta samá chyba? Něco se děje, tím jsem si byla jistá, protože v téhle skladbě nikdy chyby nedělal.
Bosá jsem udělala ještě krok než jsem si stačila uvědomit, že se na mě dívá a přestal hrát.
Probral mě až hlasitý a falešný zpěv ostatních u táboráku. V tu chvíli moje chvíle štěstí a můj sen tak nebo tak skončily, plameny našeho ohýnku už dávno nezářily tak silně jako předtím, ale i přesto jsem cítíla teplo sálající z ohně.
Ostatní se snažili zpívat. Popravdě jim to vůbec nešlo, nikdy v životě jsem neslyšela nic horšího, moje ušní bubínky trpěly, ale mně bylo mezi nimi tak dobře, i když jsem mezi ně vůbec nezapadala. U táboráku přeci nejde o to, kdo umí a neumí zpívat, ale o to, že jsme spolu. Vážně? Tak tenhle blábol vysvětlujte někomu, kdo nemá hudební sluch. Proč nemůžeme jen tak sedět a radši si povídat? Nebo vyprávět vtipy, nebo cokoliv jiného natolik zbytečného, aby to ostatní považovali za zábavu, ale proboho jen ne zpívání. Neumím zpívat, ani nejsem nejsem geniální hudebník, protože jinak bych tady neseděla, ale prosím. nenuťně mě dělat pošetilé věci jako je zpívání u ohně.
Znovu jsem otevřela lahvičku a přiložila si ji k nosu, chci ten pocit zažít znovu.
Avšak tentokrát to nebyl sen, co jsem viděla, byla to skutečnost, byla to pravda, kterou jsem si byla jistá, že pokud bych ji někdy řekla správnému člověku, už bych se nikdy nemusela vracet. Viděla jsem to, co jsem před všemi skrývala. Najednou jsem si uvědomila, že mu to nikdy neřeknu, nemám k tomu důvod, ale nějaká část mého já, a ta část je dosti velká, chtěla, abych mu to řekla.
Začalo to před rokem nevinnou hru, kde jinde než u táboráku, ale desítky kilometrů odsud...
Tehdy jsem vlastně netušila, co by se mohlo stát. Tehdy jsem vůbec netušila, že ten člověk, ten kluk, byl stejně ambiciózní jako já a dokázal všechno, co si kdy umanul. Tenkrát u táboráku řekl mé jméno při hře, usmál se na mě, a tak to všechno začalo. Nejdřív sezení na chodbě, společný film, další a další prokecaný hodiny na chodbě... Hodiny a hodiny jsem oba byli ve skrz na skrz propocených tričkách, oba neučesaní, špinaví a unavení, přesto jsme šli tancovat. Říkala jsem si, že bych to neměla dělat, i přesto jsme šli poslední noc ven. Byla to chyba?
Necítila jsem vinu za nic, co jsem udělala, i když bych měla. Věděla jsem, že pokud se nic nezmění, budu s tím muset žít do konce života a lhát, ale pokud by se něco změnilo, nikdy pravdu nebudu muset říct. Mohla jsem s tím žít dál, jít dál, jet domů. Neudělala jsem to. Postupem času se všechno změnilo a mně se vlastně tak nějak ulevilo, když už jsem nemusela lhát dál. Už nikdy nebudu muset říct pravdu o tom, co se stalo. Nikdy nikomu, protože na tom nezáleží.
Jenže co bude dál?
Asi jsou tajemství, které by tajemstvími měly zůstat. Napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M M | 23. srpna 2015 v 9:37 | Reagovat

Jaka jsi?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama