Ten pocit, když jde holka domu, má horečku, všechno ji bolí a potřebuje podpořit... Normální kluk by byl se svoji holkou, ležel s ní v posteli a udělal jí čaj. No a ten zbytek, co s ní zrovna byt nemůže, by jí aspoň zavolal, jak jí je. A já jdu sama domu a čtu si zprávu, jak se on skvěle baví a že mi volat nebude. Jediné, co mi zůstalo jsou vzpomínky, jak jsem touhle cestou nechodila sama, a když ano, šla jsem s mobilem u ucha.
Věděla jsem, že tady budu muset chodit sama, ale vždycky ve mně byla alespoň špetka naděje, že když už tady není se mnou, zavolá mi a podpoří mě. Achjo. Zase jednou naivita zvítězila nad rozumem.
Ve světě to takhle nefunguje...