Říká se, že nic není černobílého, že svět není černobílý. Co když ano? Já jsem černobílá. Někdy víc černá než bílá, někdy víc bílá než černá, ale pořád černobílá. Často jsem jenom černá, nebo bílá.
Když je mi dobře, jsem bílá, ale jak často? Moc často ne.
Většinu času mi není dobře.
Tolikrát jsem slyšela "Bude to lepší, já ti pomůžu..." a v té samé chvíli se ke mně otočil zády a odešel. Člověk by měl věřit, že mu bude lépe, že ano? Člověk by měl věřit v něco nadpřirozeného, aby jeho svět nebyl z bílých a černých čtverečků. Každý by měl mít něco, čemu bude věřit. Každý by se měl smát. Tím smát myslím upřímně smát. Každý by se měl alespoň jednou za čas cítit šťastný. Každý by měl mít fotku, na kterou když se koukne připomene mu šťastnou chvíli v jeho životě. Ta moje je už tři týdny schovaná v krabici a ta jeho fotka, no řekněme, že v tom lepším případě je někde nezmáno kde, v tom horším případě skončila jako všechny věci ode mě.
Asi bych se nad tím měla povznést, říct si, že je to za mnou, že mi bude lépe. Nebude. Tohle je totiž odpověď na neustále se opakující větu "Věř mi, bude ti líp.". Ne, nebude a přestaňte mi to všichni říkat. Nebude mi líp ani dneska, zítra, za týden a nejspíš ani za rok.
Pár lidí mi řeklo, že bych se sebou měla něco dělat, že vypadám strašně a měla bych někam zajít. Rada nad zlato, říkám si. Proč nikam nejdu? Mám strach. Strach z toho, jak by se na mě dívali ostatní, mám strach z toho, co si budou myslet. Tak nějak mám strach ze všeho. Takže z čeho všeho?
Z pravdy.
Mám strach vyjít z pokoje a sejít schody, vyjít ven.
Mám strach jít po mostě.
Mám strach nastoupit do autobusu.
Jít na trénink.
Mluvit s někým o tom, jak mi je a o sobě.
Bojím se spát, i když jsem strašně unavená, ale nemůžu, protože bych musela snít.
Chci vyjít ven, protože doma být nechci, ale venku taky ne.
Bojím se ve tmě a mám strach ze slunce.
Mám strach z vody, ale nesnáším sucho.
Chci jíst, ale nemůžu.
Nechci být sama, ale když jdu ven, tak je mi ještě hůř.
Ti lidé, věci a činnosti, které mě dělali šťastnou už tady pro mě nejsou. Ostatní si našli někoho lepšího, takže nakonec toho všeho jsem zůstala zase jenom já sama. Jsem sama každý den, je jedno, jestli jsem mezi lidmi, nebo v prázdném domě, cítím se sama.
Říkal jsi, že mi bude líp, že já se budu cítit líp a nebudu sama, že už mi nebude jako dřív. Ne, máš pravdu, už mi není jako dřív, je mi totiž mnohem hůř. Slepě jsem ti věřila, alespoň na chvilku jsem věřila, alespoň na chvilku jsem byla ta, co taky věří v ostatní nadpřirozené věci. A k čemu to vedlo? K tomu, že mi je ještě hůř.
Můj svět je černobílý. Bohužel bílých částí v mém životě je žalostně málo.
V tomhle příspěvku bylo moc barev na můj vkus.