Otevřu jsem oči. Po tváři se mi skutálejí další slzy. Už zase nechápeš, proč se tohle děje? Víš, já ano.
Míjíme další a další stromy, zatáčíme, mineme benzínku.
Chci se soustředit pouze na silnici a věci, které jsou kolem mě, ale nedokážu to. Proč jsem tak špatný člověk? Když si jenom vzpomenu, jak mi tvoje máma říkala, jak moc tě má ráda a jakej jseš skvělej kluk. Jakobych to sama neveděla... Kéžby tohle někdo říkal i o mně. Kéžby si to někdo doopravdy myslel. Nejsem jako ty, tak krásná, hodná, chytrá. Spíš jsem přesný opak. Víš, o mně tohle nikdo neřekne, natož aby si to myslel. Kdysi mi to říkali taky a víš jak to dopadlo? Řekli mi, že to byly všechno jenom lži. To je ten problém.
Mineme další benzínku.
Kéžbys věděl, jak je to pro mě těžké s tebou být, když vidím, jak se na mě ostatní dívají. Obvzlášť po těch všech lžích o tom, jak jsem skvělá holka. Všechno to jsou lži. Všechno. Moc dobře to vím a moc dobře si pamatuji tu chvíli, kdy mi došlo, že už v tomhle nemůžu věřit jediné slovo.
"Víš, tvůj úsměv se mi nikdy nelíbil. Vlastně nikdy ses mi nelíbila. Jenom jsem předstíral, že se mi líbíš." Tenkrát mi řekl. A po tom všem, když přijde někdo jako ty? Jak mu mám věřit? Jak?!
Chytneš mě za ruku. Promluvíš na mě, ale já ti nerozumím ani jediné slovo, jenom mi po tvářích tečou další a další slzy. Nejde to zastavit. Chci si nasadit sluchátka a utíkat, utíkat před světem, tebou, utíkat před sebou samou. Chci ležet a číst si. Chci přestat brečet. Chci spát. Chci ti rozumět. Místo toho tady sedím, zatímco ty na mě mluvíš a já se snažím pochopit, co mi říkáš. Asi chceš, abych se na tebe otočila, ale já tě vidět nechci a nechci, abys viděl ty mě. Nechci se podívat do jasně modrých očích a nechci si připomínat všechny moje lži.
Otočím se.
Vím, že za chvíli tam budeme a já budu muset vystoupit a jít po svých. Ta představa mě děsí. Představa chůze, ostatních lidí, metra a loučení, představa, že všude bude něco, co bude odrážet můj obraz a já se na sebe budu muset dívat. Uvidím svoje propadlé rudé oči, úzké rty, načervenalé tváře. Tu nesymatickou tvář a ještě nesympatičtějšího člověka.
Autobus zastaví, počkáme až všichni vystoupí a nakonec vystoupíme také. Jakobych to neříkala, sklo autobusu. Další leské věci. Zase a zase se na sebe musím dívat. Bože, jak já ty lesklé věci nenávidím. Už po pár metrech chůze jdeš přede mnou. Snažím se soustředit na chůzi. Hlavně nesmím nešlapat na čáry mezi dlaždicemi, ale vždycky mezi ně.
Jakmile se donutím vstoupit na eskalátor, aniž by se za mnou vytvořila desetimetrová fronta, protože jsem neschopná a bojím se, že z eskalátorů spadnu, otočíš se.
"Byla bys radši s ním, nebo se mnou?" zeptáš se.
S ním. Zní okamžitě odpověď v mé hlavě.
Jenže jsem si vybrala tebe. Nemůžu být s ním. Odpoví další hlas.
Ale ze mě nevyjde ani hláska.
Je jedno, co chci já. Je to absolutně jedno. Jsem jenom další chyba, ty jsi další moje lež, další člověk, kterého beztak zklamu a člověk, který mi nedokáže pomoct. Je jedno, jestli chci být s ním, protože nemůžu a je jedno, jestli chci být s tebou. Pravda je, že chci být sama. Chci letět a naposled spadnout, chci naposled usnout, chci naposled brečet a naposled udělat chybu. Tolik chci. Do tohohle ty nepatříš, nepatříš do mých snů, nepatříš ke mně, nepatří ke mně nikdo, ani on.
Ani nestihnu odpovědět a už se mě zase na něco ptáš, tentokrát mi chytneš hlavu a zvedneš tak, abych se na tebe podívala.
"Miluješ mě?" zní otázka.
Kývnu hlavou na důkaz, že ano. Nemůžu mluvit. Nejde to. Můj hlas je jenom v mojí hlavě a ty ho nikdy neuslyšíš, a to je ten důvod, proč mě nikdy nepochopíš.
Projdeme okolo lesklých dvěří. Po tváři už mi zase tečou slzy. Nechci se vidět, nechci vidět, jak jdeš vedle mě se sklopenou hlavou.
Všude okolo mě jsou desítky lidí. Je mi čímdál hůř, motá se mi hlava, bolí mě nohy, vlastně mě bolí celé tělo, pálí mě oči, slyším tisíc neznámých hlasů. Chci si lehnout, zacpat si uši jako malé dítě, zavřít oči a plakat. Nechci tu být. Chci pryč. Hned.
Přijede metro a ty mě chytneš za ruku a táhneš do metra. Tolik lidí jsem snad vživotě v metru neviděla. Chci vystoupit, ale dveře se zavírají. Prosím ne.
Opřu se o tyč a zavřu oči. Každá sekunda trvá tisíckrát déle. Každý hlas je tisíckrát hlasitější.
Otevřu pusu a chci ti říct, že chci pryč.
Nevyjde ze mě ani hláska.