close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ah

29. dubna 2015 v 19:01 | tristitia
Svět se mi začne rovnat. Všechno okolo začne do sebe zapadat.
Projdu kolem kolony aut a zabočím doleva. Tudy jsem tak často chodila. Tady je ten hřbitov, po jejímž okraji jsem s ním chodila za ruku. Ten hřbitov, kde jsem tolikrát v dešti stála a čekala až přijde. Nikdy nepřišel. Vzpomínala jsem na všechny ty příběhy, které jsem mu o tom hřbitově vyprávěla. O všech těch tradacích, o nejstarším hrobě, o tom, proč je do některých hrobů hebrejské písmo vyryté a jiné z hrobů vystupuje. Tolikrát jsem tu v noci stála. Tolikrát pršelo a tolikrát jsem brečela, že bych to na prstech ani nespočítala. Čekala jsem. Čekala jsem na zázrak. Čekala jsem na něj, ale nikdy nepřišel. Tolikrát jsem si říkala, že se to všechno vrátí. Teď vím, že už nic nebude jako dřív. Já už nikdy nebudu jako dřív.
Postupem času jsem to vzdala, začala jsem si uvědomovat, že všechno není tak samozřejmé. Začala jsem si uvědomovat, co jsem vlastně ztratila. Není den, co bych nešla kolem hřbitova a nevzpomněla si na něj. Není den, co bych se ráno probudila s pocitem, že když mi bude nejhůř, přijde za mnou. Bylo mu jedno, jestli má, nebo nemá školu, bylo mu jedno, jestli na něj bude doma máma křičet, šel za mnou. Šel mi pomoct. Šel za mnou přes celou školu do třídy. Přišel za mnou v noci, brzy ráno, jen aby mě viděl, stejně tak jako jsem za ním jezdila ráno já, jen abych mu dovezla snídani a abych mu pomohla doma.
Stavěla jsem s ním plot, chodila pro třešně, sbírala maliny jeho mámě, nosila snídani do postele přes celé město. Chytla ho za ruku a odvedla, když byl naštvanej. Pomohla jeho rodině odnosit věci při malování. Vařila s ním oběd jeho mámě. Vařili jsme oběd i u nás. Tolik mi to chybí. Strkání hroznového vína do nosu, patlání po sobě nutellou, ranní lívance před školou.
Chodili jsme na letáky a já házela letáky, tam kde bylo jasně napsáno, že je nechtějí. Vždycky jsme se tomu tolik nasmáli. Vážně ho to rozčilovalo, ale nikdy na mě nekřičel, jenom se usmál, a když jsem se nedívala a zaujatě mu něco ukazovala, vytáhl leták a jeli jsme dál. U nás dvou nebylo výjimkou, že se nám na letáky nechtělo, a tak jsme jen tak leželi a nic nedělali. Jen tak leželi v trávě a poslouchali ptáky.
Často jsem mu ukazovala kytky, nikdy ho to nezajímalo a nikdy si je pořádně nezapamatoval, přišly mu všechny stejné, ale vždycky pozorně poslouchal. Vždycky. Nikdy mi neřekl, že ho to nezajímá, že už zase mluvím o něčem, o čem nemá ani páru. Nikdy neřekl jediné slovo. Jen seděl, držel mě za ruku a poslouchal.
Taky jsme vařili. Vlastně jsme toho nikdy moc neuvařili, protože to dřív snědl, než jsem to stihla dodělat. Ale vždycky mu ode mě chutnalo. Pochopil, že i salát se dá sníst a neumře. Pochopil, že když udělám něco, co on považuje za babský jídlo, které by si nikdy nedal, nemusí být tak špatné.
Nikdy jsem nemusela tak často pospíchat jako s ním. Nikdy. Permanentně to vypadalo, že přijdu domů pozdě. Nechápu, jak může někdo tak vklidu jet na kole a přitom mě tlačit, protože moje nohy to tak nějak nezvádaly, i když by měly. Vždycky jsem nesnášela kolo. Ještě že mě na něm nenutil nutit. Věděl, jak moc to nesnáším a často se mi smál a já se smála jemu, když jsem ho poprvé viděla s helmou, protože helma byla to poslední, co by si na kolo vzal. Pokaždé ji schoval v keři za domem.
Taky si myslel si, že mě někdy naučí bruslit. Vlastně nikdy se mu to nepovedlo. Asi jsem prostě antitalent na všechno, co by mi mohlo jít a co jde všem ostatním.
Řekni mi, jak to mohlo tak rychle skončit?
Jak rychle jsi mě donutil na to všechno zapomenout a věřit, že jsem byla jenom další chyba v tvém životě. Jedinou nocí to všechno nadobro skončilo. Od té chvíle je všechno jinak. Od té chvíle vím, že můžu čekat hodiny a hodiny na kamenné zdi u hřbitova, ale ty tam nikdy nepřijdeš. Nikdy.
Řekl jsi, že už mě nechceš vidět, ale po dlouhé době, když tě náhodou potkám, musí to být zrovna u hřbitova. Zrovna tam, kde jsem tolikrát stála. Tam, kde jsi mě vedl poprvé za ruku. Nevím, proč mi to místo tě tolik připomíná. Ale vím, že aby toto místo bylo úplné, musíme tu být dva. Ne jenom já. Ale ty nikdy nepřijdeš, tudíž už zůstane navždy jen poloviční. Stejně tak jako já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vepřík vepřík | 6. května 2015 v 17:11 | Reagovat

Skončilo to proto, protože jsi kurva, tak už si to uvědom.

2 ornitoložka ornitoložka | 6. května 2015 v 19:56 | Reagovat

Krásné, kolik článků již vzniklo za účelem "Óda na Bobra" na téma "luv u forevur". Přitom by stačilo přestat brečet a vzchopit se, přece jenom si za všechno můžeš sama. Není nic jednoduššího, než nechat nohy hezky u sebe a nebýt coura. Ale klidně piš dál, vždy se rád pobavím nad článkem, jehož autorka je očividně na inteligenční úrovni hluboko pod napůl potraceným plodem vzniklým incestem dvou košických cigošů po trojité lobotomii.

3 Ornitoložka 2 Ornitoložka 2 | 6. května 2015 v 19:58 | Reagovat

Teorie, lobotomie, onanie, pyje saje.

4 Vepřův fanda :3 Vepřův fanda :3 | 6. května 2015 v 21:15 | Reagovat

Palec hore pro vepříka :D :3

5 Tess Tess | 12. května 2015 v 21:51 | Reagovat

nevím no, ale myslím že se na nic neptala.. Serte se do někoho, kdo o to stojí..

6 Ornitoložka 2 Ornitoložka 2 | 17. května 2015 v 20:08 | Reagovat

Mlč ofino

7 Vepřův fanda :3 Vepřův fanda :3 | 24. května 2015 v 0:19 | Reagovat

Ptala nebo neptala... Píše sem co chce a komentáře jsou povolený. Každýho názor

8 ornitoložka ornitoložka | 25. května 2015 v 21:27 | Reagovat

Jsem rád, že si rozumíme, přátelé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama