Proč mě ovládá něco tak prostého jako je strach?
Je to jenom hlas v hlavě. Jenom pocit. Jenom myšlenky. Nic podstatného, přesto udělám přesně to, co po mně chtějí. Radši budu brečet jako malá holka, než abych se vzchopila. Už dávno jsem si uvědomila, že na to nemám, že sama se nezvednu. Možná už se zvedat nechci. Napadlo vás někdy, co by se stalo, kdybyste se už zvednout nechtěli? Co by bylo pak? Nejspíš nic. Odešli byste, pár lidí by si na vás vzpomnělo, ale postupem času byste zmizeli v nikdy nekončícím seznamu jmen v krematoriu. Ale co. Už vám to bude jedno.
Můžu si tisíckrát říkat, že něco řeknu. Řeknu, co mi vadí, jenže ne. Radši budu zticha jako vždycky. V tom je ten problém, ať se mě zeptá kdokoliv, co mi je, nikdy bych mu pravdu neřekla a tisíckrát radši budu lhát, než někomu vysvětlovat, co se vlastně v mojí hlavě děje. Tisíckrát radši ti budu lhát, tisíckrát řeknu, že se nic neděje a jsem v pohodě. Oba víme, že nejsem. No a? Stejně s tím ani z nás nic dělat nebude.
Pořád se mě ptáš, co mi vadí a já ti to říct nechci a ani neřeknu. Pořád mi říkáš, jak jsem hezká a chytrá. Oba víme, že nejsem, tak proč to říkáš? Pro můj lepší pocit? Mám mít ze sebe lepší pocit, když mi lžeš a ještě ke všemu o mně?
Není mi líp, i když si to myslíš. Je mi pořád hůř, promiň, nikdy to nikomu neřeknu, co se děje v mojí hlavě. Měla bych přeci najít odbronou pomoc. Stejně tě nezajímá, co se mnou bude, nebudeme si nic nalhávat.
Budu tě štvát a stejně půjdeš za jinejma. Budu říkat, co nechceš slyšet, sejmeš mě. Budu říkat věci, které tě mrzí, budeš mi to vyčítat. Přitom to jsem to zase já, kdo za tohle může. Jsem to já, kdo to všechno píše. Strach z všech věcí okolo. Strach z lidí, z toho, co se stane a nestane. Nekonečné představy a sny, o kterých mluvit nechci.
Chci jít zpátky pěšky z věnečku a sedět tam, kde jsem seděla. Říkat si, že to nikdy neskončí, že to rozhodně nebudu já, kdo by šlápnul vedle.
Žiju v jiném světě než ostatní. Žiju ve světě vzpomínek.
Tak v něm přestaň žít.