Uslyším klapnutí prkýnka. Vaří mi snídani? Nejspíš ano.
Po chvíli uslyším praskání slaniny, která se smaží na pánvi, až ke mně dojde ta nádherná vůně. Dál ležím na gauči s upřeným zrakem na hokej.
Ztratím pojem o čase a najednou si uvědomím, že stojí na druhé straně a chce mi něco říct, vůbec jsem ji neslyšel přijít.
"Ty vajíčka jsou jenom tři, můžeš ještě pro dvě skočit, prosím?" zeptá se.
Vždycky se mi líbilo, jak prosí i o tak obyčejné věci jako jsou vajíčka. Vždycky řekne to prosím tak hezky.
"Kolik jich potřebuješ?"
"Ještě dvě." odpoví potichoučku.
Beze slov se zvednu, dojdu pro vajíčka dolů k babičce a v kuchyni je položím do kartónu k ostatním, pak se otočím a odejdu.
Během chvíle přijde má slečna i se snídání za mnou. Když si sedne na pohovku, všimnu si, že na sobě má jenom kalhotky a moji mikinu, která je ji až příliš velká, ale je v ní roztomilá. Zpod mikiny jsou jí vidět bílé kalhotky. Odloží nůž na talíř a podívá se na mě. Pod propadlýma očima má tmavě modré kruhy, rty má seschlé, ruce se jí klepou... Pokusí se o úsměv, přesto vidím, že má oči zarudlé od pláče. Uvědomí si, že jsem si toho všiml, jelikož znovu sklopí oči a snaží soustředit se na jídlo.
Než se naději už to má snědené, zatímco já se snažím, najít nějaký film na počítači.
Vlasy se jí během noci zacuchaly, i tak je má rozpuštěné a vypadá tak přirozeně. Teplýma rukama jí zajedu pod mikinu, cukne sebou. Čekal jsem teplý hrudník, ale je úplně ledová. Vytáhne mi ruku zpod mikiny možná ještě studenější rukou.
"Dobrou chuť." vypadne z ní nakonec.
Je to ta nejhodnější holka, jakou jsem kdy potkal, přesto vidím, jak moc se trápí a nedokážu s tím nic udělat. Bolí to, když jí takhle vidím, jenže co mám dělat? Zase celou noc nespala, i když jsem byl s ní. Zase se v noci budila plná strachu, zase jsem jí držel v náručí a říkal ji, že je v bezpečí, že jsem tady pro ni. Držel jsem ji v náručí jako malé dítě a utěšoval ji. Nezabralo to. Jakmile znovu usla, během chvíle se probudila celá spocená opět se slzami v očích. Hladil jsem ji ve vlasech s pocitem, že možná se do hlubil spánku odebere znovu. Neusla. Byla zase celou noc vzhůru. Tedy skoro celou noc. Jaktože už zase pláče? Co dělám špatně?
Odkryju její tělo zpod deky. Vezmu ji za zápěstí a otočím dlaní směrem nahoru, vyhrnu rukáv své bílé mikiny a to je přesně ta chvíle, kdy mi dojde, co se děje...
Někdy přijdou okamžiky, kdy si uvědomíte, že je už není za pět minut dvanáct. Pokud máte štěstí zbývá vám pár posledních minut. Já to štěstí měl také, ovšem nezbývaly minuty, ale sekundy. Nebo možná ještě méňe.
Nebyly to nějaké ubohé vpichy feťačky, ani malé krvavé čárky od žiletky, které mohla mít na ruce. Bylo to něco mnohem, mnohem, mnohem horšího.
Smutný příběh, ale je to vazne úžasně podaný. Opravdu úžasně píšeš :)