close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nice to meet you

13. března 2015 v 21:29 | tristitia
Ptáš se mě, co jí bylo?
Někdy snaha nestačí. Někdy nestačí nic, jakoby bylo všechno zbytečné. Vždycky se tolik snažila, aby byla dost dobrá, dobrá ve všem, co dělala, jenže z toho nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Člověk nemůže být nejlepším sportovcem, matematikem ani úspěšným člověkem ve svém osobním životě. Proč? Zákon přírody.
Víš co s ní bylo? Víš, co se jí honilo v hlavě?
Ne. Nevíš vůbec nic a jak bys taky mohl, přeci o tom nechtěla mluvit. Byla to chyba. Kdyby začala o svých problémech mluvit dřív, nikdy by tohle všechno nezašlo tak daleko a nebo, co já vím... Nikdy jsem jí do hlavy neviděla, ať jsem se snažila sebevíc. Proč? Byla jiná než většina holek přesto naprosto průměrná. Vždycky chtěla být nejlepší, nakonec nebyla nic. Nestala se úspěšnou, nestala se tou krásnou dívkou, jak jí všichni říkali, že se stane, neměla děti, dokonce nikdy neměla domov. Ztratila všechno, co měla. Neměla s kým mluvit a pokud měla, nechtěla. Myšlenky ji to nedovovaly. Nechtěla mluvit o problémech, vlastně vůbec nechtěla mluvit s nikým, ani s tebou. Tolikrát si říkala, jak by ti to všechno řekla, všechno do posledního písmenka. Neudělala to. Nechtěla si stěžovat, nechtěla slyšet lítost, radši poslouchala ostatní a snažila se jim poradit, než aby si taky postěžovala. Tolik lidí jí řeklo, že by měla někam zajít a ty ses ji tolikrát ptal, proč nešla. Víš proč? Dovedeš si představit, že by ti jako jí řekli, že by bylo nejlepší jít do psychiatrické léčebny? Jaký by to byl pocit? Pocit méněcennosti. Pocit naprostého ztracení po tom, co si přečetla, že její život pravděpodobně nemá šanci.
Vždycky pro tebe chtěla být vyjímečná. Byl to ten nejkreativnější člověk, kterého jsem kdy poznala. Přestože si nekreslila do sešitu jako většina jejích spolužaček, protože se raději věnovala práci než aby se rozptylovala zbytečným čáráním, kreslila a malovala si doma. Jednou mi všechny svoje výkresy ukázala. Da Vinci byl lepší, přesto ty díla měla něco do sebe a bylo jich tolik... Jaktože jsi je nikdy neviděl? To jsem nikdy nepochopila.
Tolikrát mi vyprávěla o hvězdách, jak moc by se v nich chtěla vyznat, jak moc by chtěla, aby ji někdo o nich vyprávěla a ona by jen ležela v trávě a poslouchala. Tolikrát mi vyprávě o životě, o jejích teroriích, náhodných číslech, vlastně nenáhodných, o tom, že nikdy není nic dokonalého, nikdy nemá nic 100 %, o tom, jak by chtěla, aby vypadal její život za deset let. Doteď vím, jakou barvu talířů a tvar by si vybarala, jakou barvu by měla její ložnice, co by bylo pod schodami, přesně vím, jak by chtěla, aby vypadal její obývák... Víš to i ty? Tolikrát mi vyprávě naprosto zbytečné a nesmyslné fakty, které si někde přečetla, všechny její historky z dětství... Připadalo mi to úžasné, kolik si to člověk dokáže zapamatovat.
Podíval ses na ní někdy jako na někoho, kdo vlastně není jako ty? Tolikrát vedle tebe ležela stočená v klubíčku pod dekou, zatímco ji telky slzy proudem a ty sis toho ani nevšiml. Ne, že bys nechtěl, ale protože nechtěla ona. Tolikrát ti vyprávěla o tom, jak byla šťastná. Něvěnoval jsi ji pozornost, vlastně tě docela chápu, málokdo ji docházal pochopit. Kvůli tobě se vzdala i toho, kdo jsi pochopit dokázal.
Většina lidí brečí, když je něco bolí, nebo jsou psychicky na dně, kdežto ona brečela z jediného důvod. Chtěla být šťastná, tak jako byla dřív. Chyběly jí doteky, city, náklonnost ostatních. Chyběl jsi ji ty a on. To všechno spojoval jediný pocit - chtěla pryč. Napořád.
Víš, co mě mrzí nejvíc? Že jsi to byl ty, kdo ji nechal odejít. Kdo dovolil, aby odešla, aniž by sis to uvědomil. Tolikrát tě žádala o pomoc. Nikdy sis neuvědomil, že jsi byl jediný, koho kdy dokázala poprosit o pomoc? A udělal jsi něco? Jen ses díval, jak se všeho pomalu ale jistě vzdává.
Nejvíc mě mrzí, že konci už mi nic neřekla. Bála se, aby se jí něco nestalo. Vlastně taky jsi ji říkal, jak se o ni bojíš, ale asi ses nikdy nebál natolik, abys uvěřil tomu, že se jí něco doopravdy stát může.
Nikdy ti to za vinu dávat nebudu, přesto jsi ji mohl pomoci a neměl tak dlouho váhat. Máš pravdu, přišla za pět minut dvanáct, ale pozdě nebylo. Čas, myšlenky a sny byly jejím nepřítelem. Měl jsi to vyslechnout. Bylo by lepší na všechno zapomenout. Teď už je ona i její myšlenky minulost.
Ona je minulost a minulost byla to, co ji ovládlo a zničilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tear Tear | 16. března 2015 v 23:27 | Reagovat

Psaný rukou andělskou. Opravdu krásně napsaný :) máš talent, nepromrhej ho.

2 Lofi Lofi | Web | 20. března 2015 v 0:01 | Reagovat

Proč se v tom vidím. Opravdu vidíš až do mého nitra.
Stejně jako Tear obdivuji tvůj talent :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama