Pátek:
V ruce držím sešity na matiku a všelijaké papíry.
"Co je horší? Když už jsi jenom kousek od předávkování a skončení toho všeho, nebo když je ti tak strašně, že se ani nemůžeš zvednout z postele?" zeptá se mě.
"Nevím, zažila jsem oboje..." odpovím, ale nepodívám se na ni.
"Já bych to udělala, já bych se těma práškama klidně předávkovala, jenže jsem se ani nemohla zvednout z postele..." ani se na ni nemusím dívat a vím, že se na mě otočila a čeká na mou odpoveď.
Vím, jak ji muselo bejt. Vím to až moc dobře. Jenže ona je nemocná, ona je doopravdy nemocná, ona bere doopravdové prášky... Já nemám právo být ten člověk, co jí na tohle bude odpovídat. Přesto to udělám.
"Lepší je to druhý." otočím se na ni a zavřu skříňku.
Odcházíme.
Neděle:
Po tvářích mi tečou slzy. Tečou a tečou. Uvědomím si, že jsem se mýlila... Mnohem horší je, když je mi tak strašně, že můžu jen sedět nebo ležet a nemůžu to skončit. Proč? Nemůžu se hýbat, chci jenom ležet a brečet.
Slyším, jak na mě mluvíš, ale vůbec nedokážu vnímat tvá slova. Moje myšlenky jsou tak hlasité, že vůbec nic neslyším.
Vím, že kdybych byla dostatečně silná na to, abych vstala, udělala bych to, jenže já se nezvednu. Nedokážu to. Tolik chci. Po tvářích mi budou dál téct slzy a ty s tím nic neuděláš. Nechal jsi mě v té koupelně sedět tak dlouho, než mi došlo, že jsem se mýlila.
Zaostřím na své rozpraskané ruce, všimnu si, že se mi klepou.
Není mi teplo ani zima, necítím nic. Střídání návalů tepla a zimy. Takže mi vlastně je chvíli teplo a chvíli zima.
Necítím ruce ani nohy. Ani bušící srdce.
Vzpomenu si na slova jedné psycholožky "Když jste smutní a myslíte si, že máte deprese, nebo jste jenom frustrovaní, vůbec si nedovedete představit, jak se cítí lidé, kteří depresemi doopravdy trpí..." Proto ti nic z toho nedokážu říct, nepochopil bys to. Ani to nemůžeš chápat.
"Proč vždycky, když jsi tady, tak brečíš?" zaslechnu, jak se mě ptáš.
Kéžbys chápal, jak to se mnou doopravdy je. Kéžbych ti dokázala říct, že takhle mi je každý den, jenže nedokážu. Nedokážu mluvit. Nedokážu se hýbat. Nedokážu normálně přemýšlet.
"Věříš mi?" zaslechnu další otázku.
Ne. Ano. Nevím. Jak ti mám věřit? Nevíš a ani netušíš, jak mi doopravdy je. Vůbec si to nedovedeš představit. Zase jsem stála v kuchyni sama, zase jsem byla v koupelně sama a tobě to bylo jedno. Po tvářích mi tekly slzy. Byla jsem ve stejném bytě, jenom v jiné místnosti. Nevšiml sis toho. Proč? Je ti to jedno, dělal jsi něco užitečnějšího. Chápu, moc dobře to chápu. Řekl jsi mi, že už tě to se mnou nebaví. Byl to zase jeden z těch stavů, kdy mi bylo vážně strašně a ty jsi mi řekl, že už tě to se mnou nebaví.
Řekni mi, jak ti to mám říct? Jak ti mám říct, že se ti to všechno bojím říct, že mám strach z tolika věcí, že chápu, proč tě to se mnou nebaví, proč se mnou nechceš být... Chtěla bych ti říct, že se i s tebou cítím sama. Jenže nemůžu. Přes všechny ty hlasy tě ani neslyším, přes všechny slzy tě nevidím. Nechci se tě dotýkat a nechci, aby ses dotýkal ty mě. Vlastně toho nechci tolik... A jediné, co si vážně přeji... To vlastně víš, jen mi to nikdy neuvěříš a nepomůžeš. Něvěříš, že bych mohla být tak silná a udělala to. Jenže já už příště váhat nechci. A nebudu.
lol :D