Zlomové okamžiky, přesně takové, které jsou pro ni významné, a které si nejspíše bude pamatovat do konce života. A nebo taky ne. Napadlo jí v zápětí.
Bude si pamatovat první pusu, první lásku, rodiče, svého nejlepšího kamaráda, ale nejen ty dobré okamžiky... Stejně tak dobře si bude pamatovat smrt blízkých, odmítnutí a neúspěchy, ba možná si je bude pamatovat lépe a bude jich víc, než těch hezkých okamžiků. Napadlo někoho někdy, co by se stalo, kdyby zapomněl celý svůj život a probudil se netušíc, co je zač, na tuto zemi? Co by se stalo, kdyby tady už nebyla?
Přesně takové myšlenky měla právě tu osudnou noc. Byl Štědrý den, tedy 24. prosince. Všude sníh, hvězdy na obloze a ona seděla v pokoji se zlomeným srdcem, s hlavou plnou myšlenek o konci života a tělem tak křehkým, jako nikdy předtím, zatímco všichni ostatní se topili ve snech, kromě ní a něho.
Tolikrát přemýšlela o tom, jak se musí cítit všechny ty zneužité dívky, které stejně všechny nakonec zavřou do ústavu pro psychicky narušené. Celá se klepala, protože konečně pochopila, že tam skončí taky. Uběhlo teprve pár minut od té osudné chvíle. Chvíle, kdy byla zneužita. Moc dobře veděla, že je to její a jen její chyba. Proč? Nebyla dobrým člověkem, nebyla k ničemu dobrá, jediné, čeho si byla alespoň z části vědoma bylo, že je docela chytrá. Vlastně víc než docela, byla chytřejší a empatičtější než všichni lidé, se kterými se setkala. Možná si tohle všechno nezasloužila. Nezasloužila si přijít o nejbližší lidi, nezasloužila si nenávist od světa, nezasloužila si být znásilněná. Přesto o ně přišla.
Pomalu otevřela oči. Její pohled směřoval přímo na něj.
"Prosím, už jdi." téměř neslyšně zašeptala. Plná strachu a myšlenek.
Ubíhaly minuty a nic se nedělo. Nevěděla, jestli má oči zavřít a pokusit se usnout, i když byla příliš vystrašená, než aby byla schopna usnout. Každá vteřina byla jako hodina. Propletené prsty mačkala k sobě, aby cítila bolest a nemusela myslet na všechno okolo. To jediné, co si přála, bylo, aby mohla svůj život skončit. "Lidé, kteří spáchají sebevraždu, do nebe nikdy nepůjdou." jí jednou řekla matka, ovšem tohle jí vůbec netrápilo, protože už chtěla být pryč dávno. Jediné, co drželo při životě byla malá skulinka její duše, která si přála ještě chvíli zůstat, která doufala, že štěstí lásku najde. Nenašla. Nenašla lásku, ani štěstí, přátele, rodinu.
Najednou z ničeho nic se zvedl a odešel. Tiše za sebou zavřel dveře. Rychle spolykala několik prášků na úzkost, ne jeden, jak jí doporučili, ne dva, ne tři... Bylo jich víc, mnohem víc.
Je tomu všemu konec? Takhle to mělo skončit? Že bude ubrečená sedět na posteli?
Zavřela zaslzené oči. V celé místnosti byl slyšet jen její potichoučký dech. Opět myslela na to, co špatného udělala, proč je tak špatný člověk.
Když už si myslela, že je všeho konec, i přes hlasité myšlenky ve své hlavě zaslechla tiché kroky na schodech. Hrudník se jí sevřel jako nikdy předtím, protože tyhle kroky znala víc než dobře. I když nikdy nevěřila v boha, teď ho neskonale prosila, aby to byl jen sen. Zbývalo už jen pár schodů k ní do pokoje.
Jakmile uslyšela, jak sáhnul na kliku, sedíc na své posteli, pomalu otevřela zaslzené oči, aby zjistila, jestli je to on. Byly to její poslední chvíle, poslední pohled na svět. I kdyby se snažila sebevíc, velké množství léků začalo účinkovat a to poslední, co viděla byl on.
Byl to on.
Jediné co si odnesla byla volnost. Jediné co jí zůstalo byl pohled jejich očí.
Jediné co po ní zůstala byla kopa kapesníků a potom už nic.
V srdcích jejích známých zůstal jenom její prchlivý úsměv.
Nemůžeš zemřít, nemůžeš zemřít jako slaboch, musíš otevřít oči a naposledy prohlédnout svět a potom nadobro zavřít oči. Pohlédnout na ten hnus a říct si.. třeba mi bude líp.