31. ledna 2015 v 22:28 | tristitia
Normální den.
Usnula jsem na měkké žíněnce ve spacáku, samozřejmě i přes tři vrstvy oblečení mi byla strašná zima, takže jsem byla půlku noci vzhůru a klepala kosu, zatímco tu druhou půlku jsem se snažila usnout. Když jsem ráno vstala a někoho pozdravila, jenom se na mě podíval, jakobych byla vzduch. O deset minut později jsem si zabalila věci, nastoupila do auta a dvouhodinovou cestu na závody se opět snažila usnout. Než jsme tam stačili dojet, projevilo se několik malých narážek, jestli opět budu mít něco s někým na těhlech závodech, že by to bylo další místo, kde bych si zapíchla vlaječku. No a tak to pokračovalo. Pár lidí mi řeklo, že vypadám hrozně, malej kamínek mi řekl, že vypadám hrozně ať už něco dělám nebo ne, že v tom není rozdíl. Před mým zápasem jsem byla trenérovi úplně ukradená, ani za mnou nepřišel, během zápasu mi řekl tak dvě slova. Jak jinak než že jsem prohrála, asi jako vždycky, protože jsem prostě strašná... Když jsem přišla z tatami řekl mi, že dělám pořád ty samý chyby a odešel. Přišly další a další řeči ode všech okolo, jak strašně se peru, že se na to všechno můžu vykašlat... Když už jsme se konečně rozhodli jet zpátky, půlku cesty jsem poslouchala, jak jsem hrozná a blbá, že vůbec to se mnou nemá cenu, že jsem akorát sobecká... To bylo celý výlev trenéra. A od zbytku? Že jsem jenom blbá děvka, která ničeho nedosáhne, nikdy nebude lepší než oni, že jsem jenom nevydařenej potrat, že jsem blbá až to bolí, že mám slepičí mozek, že nic neumim, všechno dělám špatně a jsem vlastně úplně k ničemu. Ještě jsem si naivně myslela, že se mě třeba někdo zastane a řekne, že to není pravda. Achjo, naivita sama. Když jsme dojeli na halu, přišel další trenér a začal mi nadávat, jak jsem k ničemu a završili to další řeči o mém velkém pozadí plus jak jsem tlustá a blbá. Když jsem po čtyřech hodinách dorazila domů, přičemž jsem se opět nevyhnula pomluvám a řečem o sobě, šla jsem uklízet a musela jsem umýt kuchyň, potom sundat, složit a roztřídit prádlo, vyluxovat, umýt koupelnu... A po tom všem, když přišel táta, mě seřval za to, že jsem akorát blbka, co nic doma nedělá, co je pořád pryč, neučí se, nosí špatný známky... Že jsem všechno uklidila špatně. Když jsem se jenom pokusila zeptat, jestli můžu jet za svým klukem, okamžitě do mě začal jet, jak jsem blbá, že budu akorát nemocná a že jsem mu nic neřekla... Mimochodem jsem mu to říkala v pátek. Už bych si říkala, jak by ho mohlo zajímat, jak se jeho dcera měla, když tři dny nebyla doma, ovšem běhěm toho všeho křiku se k otázce "jak jsem se měla", bohužel nedostal. Nakonec, když jsem s brekem odešla nahoru, zjistila, že jsem ztratila náramky, který mi dal Dan.
Topila jsem se v slzách, protože za ním zítra nemůžu jet a on mi nic neřekl. Nic. Po čtvrt hodině náš "rozhovor" skončil. Dál nic. Žádná zpráva, žádný hovor, nic. Chtěl přeci jenom dohrát hru. Ok, chápu, jsem už méně důležitá než hra. Ne vážně, já tohle chápu. Jsem naprosto k ničemu, nic neumím a jsem úplně hloupá. A ne, tohle není ironie, ale realita. Asi si nezasloužím nic lepšího, než aby na mě pořád někdo jen křičel, když nedokážu pořádně vyluxovat a umýt nádobí...
Jsem ošklivá hloupá holka, která neví, co chce. Vlastně ani nedokáže nikomu udělat radost, spíš všechno zkazí a ostatní pak jen pro můj dobrý pocit dělají, že je to v pohodě, přitom moc dobře vím, že ne. Vyberu bomboniéru, kterou doopravdy zbožňuju s nadějí, že mu bude taky chutnat a ono nic. Bude na jeho stoje otevřená se dvěmi snědenými čokoládami ležet tak tři měsíce, pak ji nejspíš. Dostanu dva úžasný náramky, samozřejmě je ztratím a on bude dělat, jakoby mu to vůbec nevadilo... Ostatně, ať se u tohohle kluka snažím sebevíc, abych mu udělala radost, nakonec to skončí tím, že se "raduje", abych z toho měla dobrý pocit. Jenže z toho mám ještě horší pocit, než si kdo dovede představit, protože si říkám, v čem dál mi takhle lže? V čem? Lže, když mi říká, že jsem hezká, chytrá, šikovná? Lže, když říká, jak se mu líbí můj úsměv a tělo? Toho se děsím.
Navíc, když se nad tím tak zamyslím, kdo mi naposledy řekl, že mi to sluší? Nebo že se mi něco povedlo? No, kromě něho mi to neříká nikdo. Takže si i já, hloupá holka, dovedu spočítat, že mi i on lže a vypadám strašně pořád.
Další věc, co mě napadá je, kdo mi naposledy řekl prosím nebo děkuji? Asi už to taky nějaký pátek bude, protože všechno, co já dělám je samozřejmost. Je samozřejmost, že někomu půjčím propisku, že s ním někam půjdu, s něčím mu pomůžu, pujčím mu kimono a pásek a dám mu napít a budu se usmívat, když mě bude pomlouvat za rohem. Samozřejmost, kdo by se obtěžoval se slovem prosím, natož za to ještě poděkovat.
Kdo se mě naposledy zeptal, jak se mám? Vlastně se mě ptá jenom on. A já jako osoba, která ráda mluví, začnu vykládat historky ze školy a tak po minutě už mě neposlouchá, protože mluvím moc. Takže to všechno v sobě dusím, píšu si skoro každý den články jen sama pro sebe, abych měla pocit, že aspoň v té složce "Rozepsané", bude kousek mě, kousek mého dne, a i když to asi počítač moc nezajímá, já mám pocit, že alespoň někomu jsem to mohla říci, tedy napsat. Ale abych se vrátila k hlavní myšlence, proč se mě skoro nikdo neptá? Odpověď je jednoduchá, nikoho nezajímám. A pokud se tedy omylem zeptá, tak jen ze zdvořilosti, protože já jsem se stihla zeptat jako první.
A tím jsem se dostala k tomu, že jsem vzduch. Totální vzduch. Nikdo za mnou jen tak nepřijde a nezeptá se, jak se mám, co doma, jak se má pes, vlastně mi ani na pozdrav neodpoví a jenom se podívá, proč ho zase zdraví ta hloupá blondýna. A pokud se náhodou stane, že mám pocit, jakobych vzduch nebyla, nikdo se mnou nepromluví, radši se baví s někým jiným. Ale ne, lhala bych, kdybych říkala, že se se mno nikdo nebaví. Občas totiž někdo přijde, začne se mnou mluvit a vlastně mě jenom uráží a dělá si ze mě srandu, přičemž já se musím usmívat a dělat, že je mi to je jedno. Neříkám, že není vůbec nikdo, s kým bych nemohla mluvit, ale takových lidí je opravdu, opravdu málo.
Jestli je někdo na téhle planetě doopravdy vzduch, tak jsem to já.
A jak tohle všechno skončí?
Vlastně nijak. Pořád budu psát nesmyslné články, které si nikdo nikdy nepřečte, pořád se budu celou dívat do zdi a přemýšlet, co asi dělám špatně a pořád zůstanu taková, jaká jsem teď.
http://weheartit.com/entry/160309290/search?context_type=search&context_user=shoura&page=2&query=depressed
Ahoj,
dovol mi prosím reagovat na tento tvůj článek. Nikdy jsem o Tobě neřekl, že jsi strašná. Včera jsem po zápase jen konstatoval, že jsi prohrála díky stále se opakujícím chybám. Během zápasů si nepamatuji, kdy jsi mě poslechla a udělala to co jsem Ti řekl. Řekni mi prosím sama, kdy jsi naposledy dokázala vyhrát nějaké utkání? Doufám, že se někdy nad tím co zde píšeš zamyslíš. Pokud máš nějaký problém doma, tak jsem několikrát Ti již říkal, aby jsi to řešila jinou cestou.