close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hospital

20. ledna 2015 v 21:00 | tristitia
Vzhledem k tomu, že jsem pár dní ležela v té ohavné dezinfekcí zapáchající budově, začala jsem přemýšlet, jak se asi cítí lidé, kteří už tak nějak tuší, že tady umřou? V té odporné bílé budově, kde doslova na každém kroku smrdí dezinfekce, na bílém lůžku, které jde sotva zvednout, aby mohl člověk ležet v jiné poloze než tak, jak leží celou noc, pak celý den, pak zase celou a zase celý den... A tak pořád dokola. Jak říkám, byla by to docela příjemná změna sednout si a podepřít si záda při čtení té nejnudnější knížky, vzhledem k tomu, že vám žádnou jinou na infekční oddělení nedovolí vzít, takže musíte číst to, co je tam. A pro lepší pocit přidělaní na druhou stranu místnosti maličkou televizi o rozměrech 20x20 cm, na kterou samozřejmě nikdo nevidí a ovladač asi sežrala nějaká nemocniční příšera. Záchod za třemi dveřmi, které nejdou otevřít a pokud se vám to záhadným pohybem povede, dostanete se k záchodové míse... Možná bych raději svůj močový měchýř vyprazdňovala někde venku, než na tomhle záchodě. A ještě k těm dvěřím - je opravdu velmi příjemné otvírat dveře jednou rukou fialovou od infuze a druhou s infuzí a jako bonus s sebou ještě vláčet stojan s kapačkou. Nemluvě o čaji, který chutná jako moč a stojí na stolku, u kterého máte pocit, že když se ho malíčkem dotknete, spadne.
Ale zpět k lidem. Ta představa, že ležíte v nemocnici úplně sami, víte, že během váš život leží v rukách doktorů, ale nejhorší naprosto nejhorší pocit je, když si tam tak ležíte a víte, že za vámi nikdo nepřijde. O to horší je to pocit, že za vámi ještě má kdo přijít, ale nepřijde. Vaši kamarádi se nechtějí tahat autobusem do většího města a vaše rodina... No... Proč by za vámi měli chodit? A když už přijdou, tak vlastně jenom z povinnosti. Báječnej, ale opravdu báječnej pocit. Ležet si v nemocnici a zírat do stropu s pocitem, co jste asi ve svém životě udělali špatně. Co? Co jsem udělala špatně, že nikdo za mnou neváží cestu nejdéle třicetit minut autobusem? Ležíte si tam se slzami v očích, sledujete tikající hodiny a s každou minutou vás tíží víc a víc na srdci, co jste asi udělali špatně. Dojde vám, že kdyby tohle byly vaše poslední hodiny, byli byste tady sami, nikdo by za vámi nepřišel, ani vaši přátelé, které jste považovali za nejbližší. Budete tam ležet celí rozlámaní na bílém lůžku úplně sami, nikdo vás nechytne za ruku a neřekne, že všechno bude dobrý. Budete sami.
Nakonec dojdete k závěru, že nejspíš ostatní jen neměli čas... Lepší idea vám v dané chvíli nezbývá. Vlastně život jde dál a na těch pár dnech nesejde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama