Možná mi trvalo déle než tobě, než jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Ztratila jsem někoho, na kom mi tolik záleží, proč? Protože jsem nebyla šťastná?
Až teď si uvědomuji, jak moc sobecký čin to byl. Vlastně víc než sobecký. Bylo ode mě pošetilé myslet si, že tím všechno vyřeším, protože jediný rozdíl v tom všem je, že teď to nemám komu říct. Chtěla bych se opět probudit a těšit se na tebe, jako to bylo dřív. Chtěla bych se opět probudit a doufat, že když mi bude nejhůř, tak za mnou ráno přijdeš, políbíš mě a dodáš mi sílu na ten dlouhý den. Budu vědět, jaké to je vyjít ve čtyři hodiny ze školy a vidět tě tam stát. "Vždyť dneska jsme se vidět neměli?" zeptám se. Vím, že dnes jsi tu jenom proto, abys mi zvedl náladu, když víš, že se mi nedařilo. Stojíš tam přede mnou jen proto, abys mě viděl, i když máš být na docela jiném místě. Pohladíš mě po tváři a najednou jako by bylo všechno v pořádku. To je věc, kterou pro mě nikdo neudělal. Nikdy.
Proč jsem ten pocit ztratila? Pro něco lepšího?
Co když toho jednou začnu litovat? Co když ta chvíla nastala? Toho se děsím.
Ty víš, jaké to se mnou je. Znáš moje potrhlé myšlenky, moje tělo, můj úsměv. Znáš mě skrz na skrz, přesto si občas říkám, že přece jen jsem tě dokázala překvapit. Nebo snad ne? Nevím. Jak mám vědět, jestli to nebyla jen hra, jakou jsem hrála já, jestli ses nesmál jen pro to, že jsi věděl jak velkou radost mi to udělá?
Možná po tom všem zase propadneš hrám a budeš žít přesně takový život, jaký jsi žil předtím, než jsi mě poznal. Nemám ti to za zlé, protože se mnou je to dosti podobné. Můj život se točí okolo docela jiných věcí než svět ostatních, moc dobře to víš. Moc dobře víš, jak stejně jednoho dne skončím. A víš co? Alespoň budu vědět, že je to můj poslední pád, ten poslední a pak už to bude všechno jedno. Bude to poslední pád a tobě zůstanou jen vzpomínky, stejně tak jako mně. Jenže moje vzpomínky zůstanou někde u dna a ty tvoje by mohly žít. A přeci jenom na mě jednou zapomeneš, neříkej, že ne.
Jenže teď už musím jít. Musím domů, nemůžu u zdi židovského hřbitova stát napořád a vzpomínat, jak jsem tam v converskách a modrých silonkách chodila po zdi ruku v ruce s tebou. Vypadala jsem jako vodník. Ještě teď se tomu musím smát, modrá bunda, modrý kraťasy a modré silonky. Líbilo se mi tam pobíhat po zdi, držet tě za ruku a smát se tomu, že jsem vyšší. Teď tady můžu jen stát a čekat, že přijdeš, i když vím, že se to nestane. Stojíc pod mostem, se slzami stekajícími mi po tváři tady můžu jen stát. Stát a vzpomínat tak, jak jsem doufala, že nikdy nebudu muset - sama. Už jsem zase sama.
Je mi líto, že jsem nedokázala to, co jsem ti slíbila. Je mi líto, že jsem tě zklamala. Je mi to všechno tolik líto. Ale ať už stane cokoliv, jedna vzpomínka tady zůstane.
"Napořád..." Pamatuješ?
Pamatuju :)