Proč se na mě díváš jakobys mi už vůbec nevěřil? Jakobych byla jiný člověk? Ne, jsem to pořád já, jen teď o mně víš pravdu. Opravdu jsem to pořád já, ta holka, do které jsi se zamiloval. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale pro mě je to ještě těžší.
"Řekneš mi to... Jaká je ta poslední věc?" zeptám se.
Ani se na mě nepodíváš. Všude se rozléhá ticho, tvé modré oči se plní strachem, přesto odpovíš tak klidným hlasem: "Já nemůžu, nemůžu. Nedokážu to."
V tu chvíli jakoby se mi zastavilo srdce. "Nedokážu to." ještě nakonec dodáš.
Proč máš tak zmatené oči? Proč v nich máš tolik strachu? Vážně tě tolik ovlivnilo to, co jsem ti řekla? Nechtěla jsem, abys to věděl, přesto jsi mě donutil. Ne, donutil, není to správné slovo. Já ti chtěla dokázat, jak moc ti věřím, avšak očividně ty mně tolik nevěříš.
Jemně mi stiskneš ruku. Podíváš se mi do očí, tentokrát nic neřekneš a já nemám, co říci tobě. Chvíli jen tak sedíme a mně se v hlavě honí tolik myšlenek. O tom, jak jsem byla šťastná, bezstarostná, zlá, naivní. Ještě chvíli sleduji do posledních detailů tvé oči, protože tyhle oči si chci pamatovat do konce života. Nakonec si uvědomím, že jediný pocit, který jsem schopna právě teď vyjádřit je, že jsi mě zklamal. Zklamal jsi mě.
Co se stane, když o vás někdo ví všechno? Všechno dobré, ale i špatné. Mám pocit, že jsem zklamala, mám strach, že se to dozví někdo další, mám pocit, že jsem zradila sama sebe.
Všechno jsem to řekla jenom proto, abych se dozvěděla, tu poslední věc, poslední, co nevím. Co se stane, když jsem ti řekla své všechno, to, co jsem neměla odvahu nikomu říct a ty mi to neřekneš? Jakobych čekala, že mi se to stane, ale nechtěla jsem tomu věřit. Zklamal si. A já zklamala sebe, že jsem ti řekla věci, které už nikomu jinému neřekla a co z toho mám? Dobrý pocit? Kéžby.
Ten pocit, že se něco z toho dozví někdo další. A co s tím budu moci udělat?
Nic.
Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že když ti dám celé své srdce, tak ty uděláš to samé. Možná si říkáš, že jsem ti své srdce nedala, jenže tohle já si nemyslím. Ani si nedokážeš představit, jak těžké pro mě je o tom mluvit, natož před někým brečet. Díky tomu všemu si začínám uvědomovat, jak špatný člověk vlastně jsem, a přitom se tolik snažím být hodnou blondýnkou. Jenom kvůli tobě, jenom protože jsi to chtěl vědět a já si říkala, že poté ti dojde, jak moc tě mám ráda. Že ti dojde, jak těžké to pro mě je, každý den se probouzet do tohohle světa, být v něm a večer jít zase spát. Čekala jsem, že ti pochopíš, jak výjimečný pro mě jsi, ale ne. Zmýlila jsem se.
Konečně jsem měla pocit, že jsi někdo, kdo to pochopí a zároveň, že mi dáš kus svého srdce, alespoň kousek, když já ti dala takový kus. Ne, chyba lávky. Nemůžeš mi to říct? A myslíš si, že já jsem mohla? Víš jak těžké pro mě bylo překonat strach, že odejdeš, když se to dozvíš? Myslíš si, že to pro mě bylo lehké se dívat na to, jak na mě měníš názor s každou mojí větou? A přesto jsem to dokázala. Překonala jsem všechny překážky, které ve mně byly, vím, že ty to nedokážeš. Asi to pro tebe má větší význam, než jsem myslela. Domníváš se však, že pro mě, to, co jsem ti řekla nemá význam? Když to bylo všechno, tak docela všecičko, co se o mně může normální člověk dozvědět? Má to jedno poslední tajemství pro tebe větší cenu než já?
Já tu odpověď vlastně ani znát nechci. Dělej, jak myslíš, ale mysli na to, že já jsem jenom jedna. A jakmile mě jednou opustíš, už se nevrátím, nikdy...