Někdo říká, že může jen ležet a nic neslyšet, neposlouchat, ani nad ničím nepřemýšlet. Já to nedokážu. Pořád něco slyším a pořád musím něco poslouchat. Neustále se mi něco honí v hlavě a vím, že ty hlasy nikdy nepřestanou. V dlouhých chvílích vymýšlím a dotvářím své vlastní nápady, teorie. Ale co, mluvíme tady o hlasech v hlavě...
Někdy se to zdá neuvěřitelné, ale jakobych slyšela šepot. Nesrozumitelné hlasy, jakoby mi chtěly něco říct, něco důležitého a já nevím co. S tím souvisí i moje lucidní sny. Pro pochopení, lucidní sny jsou takové, které člověk dokáže ovládat, je to sen, ve kterém víte, že jste, tudíž ho dokážete ovládat. V noci nespím prakticky vůbec, protože neustále své sny ovládám, vlastně až dneska jsem si uvědomila, že má první vzpomínka z dětství je lucidní sen. Už jako dvouletá holčička.
Někteří lidé se snaží dosáhnout lucidních snů roky a poté když to dokáží, jsou spokojeni. Jenže, co když mám lucidní sny od dětství a chci se jich zbavit? O tom se nikde nepíše. Na internetu je mnoho návodů, jak dosáhnout lucidních snů, ale nikde ani zmínka o tom, jak se jich zbavit, přitom určitě nejsem jediná, kdo se druhý den ráno vzbudí s obrovskými kruhy pod očima a mžourá na budík. Jistě nejsem jediný člověk, kterému se něco takového děje. Doufám. Občas si říkám, že by to vážně chtělo najít odbornější pomoc, ale nějak nejsem schopná. Nesnáším doktory, takže takováhle návštěva by mi nepřišla ani užitečná, už jenom proto, že nesnáším pach dezinfekce a bílé čekárny, či polohovací křesla v ordinacích, ani příjemná.
Jednoduše řečeno, sama s tím nic neudělám a pomoc si taky nenechám, takže co teď?
Občas se budím v záchvatech breku a ani nevím, co se stalo. Častokrát jsem se probudila, byla vzhůru, vnímala okolní svět, ale ty hlasy, které hrály, ať už sebemenší roli v mém snu, jsem stále slyšela. Takže postup je jasný, vstanu z postele za účelem vyprázdnit svůj přeplnění močový měchýř. Během té dlouhé pětimetrové cesty na záchod neustále slyším, všechny nepodstatné i podstatné hlasy, které se předtím odehrávaly v mém snu. Neobratně vyprázdním to, co mé tělo nepovažuje za podstatné a pomalými kroky, neustále slyšíc, se vracím zpět do postele. Opět si lehnu a usnu. Ty hlasy běhém své dlouhé cesty, ty hlasy prostě nepřestanou. Nikdy. Občas je slyším i ve škole, a co je horší, slyším je hlavně, když jsem sama doma. Nevím, co s tím dělat. A vlastně ani nevím, jak zakončit tenhle článek, musím zase spát, i když já i můj mozek víme, že tak docela spánek to nebude.
Dobrou noc.
