Zastavím před budovou, kde měla čekat a uvidím jí - její opálené tělo sedící na betonové desce se sluchátky. V tu chvíli mi dojde, že něco není v pořádku, má zavřené oči a na tváři mokrý pramínek.
Ve stejnou chvíli, kdy se na ní podívám, otevře oči, po tváři jí stečen mohutný proud slz. Pohlédne na mne jakoby tohle byla naše poslední chvíle, přesto se z jejího výrazu nedá vyčíst nic dalšího. Její modré oči mají jinou barvu než normálně, jsou studánkově modré, takové, jaké jsem u ní ještě nikdy neviděl.
Když otevřela oči, něco se ve mně zlomilo. Jakoby všechna dobrá nálada byla pryč a já jí chtěl pomoct, jenže nevím jak...
Sedím na betonové desce a poslouchám písničky. Po tváři už mi nějakou chvíli stékají slzy.
Zase tolik rozuteklé myšlenky... Nechápu, proč se mi nic nedaří, proč na mě pořád někdo křičí, proč mi tolik chybí někdo, kdo by mi měl být lhostejný, nebo aspoň tolik jako já jemu...
Chtěla bych problémy jako ostatní, chtěla bych se zase smát, chtěla bych, aby se někdo zajímal, co dělám a nemluvil pořád jen o sobě... Aby někdo sdílel moji radost a ne mu bylo jedno, že mám něco nového, co je nového... Chtěla bych, aby mi někdy někdo řekl, že mi to sluší, nebo že se mi něco povedlo. Stačila by obyčejná pochvala. Možná to zní divně, ale jenom takové "díky" dokáže zlepšit náladu.
Nevím proč, ale holky tohle vždycky vyžadovaly, aby jim někdo říkal, že má radost, že je vidí, že mají krásné oči... Ale co vždycky nejvíc potěší, když té dotyčné někdo řekne, že jí to sluší, i když je nenamalovaná a má na sobě tepláky, nebo když jí někdo pošeptá do ucha miluju tě, když jí složí básničku, napíše slohovku na dobré ráno či noc, když s ní usíná a vdechuje vůni jejích vlasů, když sdílí její romantickou duši, když ji dokáže překvapit blbůstkama...
Občas mé romantické já vyplave na povrch a dožaduje se něžnosti. Někdy nevím, co vlastně chci mezi ostatními dosáhnout, často nechápu, co lidé na mém chování nechápou, ale nikdy nezapomínám, kdo jsem. Jsem ztracená romantická duše. Jsem blondýna, co podle ostatních není hloupá. Jsem nevypočítatelná, náladová, chaotická a právě v tuhle chvíli smutná. Chci domů. Chci někam, kde budu milována.
Pomalu zvednu hlavu a otevřu oči. Po tváři mi stečou všechny slzy, které se mi nahromadily pod víčky, ale i přesto ho uvidím. Už zase mě vidí brečet. Nejsem ráda, že mě kdokoliv vidí brečet, natož on. Už teď jsem podle něj náladová. Ve skutečnosti si svou náladu ovlivnňuji sama, ale poslední dobou propadám depresím čímdál častěji. Ty ale ovládat nedokážu. Bohužel.
