Po dlouhé době zpět. No znáte mě... No time for writing, but today i shouldn't go to school.
Před nějakou dobou neurčitou jsem se pohádala s jedním klukem. No pohádala, spíš on se se mnou přestal bavit, měl velmi dobrý důvod, jaký bych tady neřešila, každopádně mě naprosto nesnáší... Dost se tím bavím. You know, how I am crazy.
Poslední dobou je to čím dál horší. Čím dál víc mě baví se dívat na ten jeho polib-mi-zadnici-pohled, člověk by neřekl, že tohle může někoho bavit, ale já se tím opravdu neskutečně bavím. Pokaždé, když ho vidím, mám chuť projít kolem něj a dívat se na ten jeho pohled. Je mi totiž absolutně jedno, co si o mně člověk jako on myslí. Je to pro mě tak irelevantní. On je pro mě tolik irelevantní. Mé podvědomí se tím tak neskutečně baví. Já se tím tak neskutečně bavím.
Tím se dostávám k tématu, kdy mi někdo řekl, že chodí na místo, kde jsou jen ti nejlepší lidé a mně v té chvíli došlo, že je to tak neracionální pohled, že to snad ani nejde. Člověk si vytvořil slovo nejlepší, aby dal najevo, že to pro něj není jen obyčejný člověk či věc, nýbrž je to pro něj něco zvláštního. Něco lepšího. Ve skutečnosti nic nemůže být nejlepší, protože vždycky je něco, co nám vadí a je jen na nás, jak moc nám to vadí a kolik chyb jsme schopni tolerovat. Všechno je jen o schopnosti tolerovat dané chyby. "Vždycky je něco, co ti na něm vadí, ale záleží, co jsi schopna tolerovat, jak moc ti to vadí a co všechno pro něj chceš udělat." tohle mi jednou řekla máma a je to naprosto výstižné. Vždycky nám bude něco vadit, proto daný člověk nemůže být nejlepší. V každé skupině bude něco, co nám vadí, proto nemůže být nejlepší.
Tato věta mě natolik nadchla a tolik oslovila, že jsem nad tím strávila spoustu času. I když slovo nejlepší je natolik silné, že v dnešní době je téměř nepoužitelné, všichni ho nadále budeme používat. Neříkám, že je to špatně, ale je to iracionální.