Každý se omlouvá tisíckrát, ale kolikrát je to doopravdy potřeba? Kolikrát je to upřímně? Omluvy přes facebook? Přes skype? Hahaha.
Taky jsem se pár lidem chtěla omluvit a neměla jsem možnost je vidět, tak jsem jim napsala. V mém životě jsou i lidé, kteří jsou vzhledem k událostem na mě naštvaní a těm bych se chtěla omluvit do očí, jenže když vám někdo řekne "jdi ode mě pryč." tak vás to nejenom naštve, ale zamrzí. Nevím, proč mi na některých lidech tolik záleží a myslím si, že omluva to možná nespraví, každopádně try it. I just tryed it.
Vážně mě překvapilo, že i moji kamarádi - teda považovala jsem je za kamarády - o mně říkali takové věci. Chtěla bych se omluvit, že se o tobě šíří takové věci, nevadí mi, že se to šíří o mně, ale že se to šíří i o tobě. Ještě jsem nikdy ničeho nelitovala, možná první věc, které lituji?
Nevím.
Chtěla bych to napravit, jenže vím, že mi neodpustíš. Nechci se omlouvat přes facebook, ani přes skype. Chci ti do očí říct, že jsem to regulérně posrala. Možná už se k tobě dostalo, kdo to vlastně všechno způsobil. Nechci to na nikoho svádět, protože si za to můžu sama, ale chtěla bych ti jenom říct, že já o tobě s nikým nemluvila. Nikomu jsem nikdy nic neřekla. Ještě teď se mě všichni ptají, co to mělo znamenat. Jsem ráda, že jsi jim řekl pravdu, každopádně mi tím zároveň i dochází, že mi tohle to všechno neodpustíš. Nejsem hloupá, však ty víš. Vím, že ty jsi na tom hodně podobně a bojím se, že to nepochopíš, bojím se ti říct, že v tobě vidím sebe. Bojím se si přiznat, že by byl někdo mi tak podobný. Moje podvědomí mě fackuje z obou stran a hlasitě protestuje, můj mozek odporuje. Vidím v tobě sebe. Možná proto mi na tobě tolik záleží, možná ne. Nevím. Mé myšlenky se rozletěly na tisíc kousků, mé podvědomí je v šedém oparu a radši rezignovalo, můj mozek protáčí pomyslné panenky a mně nezbývá nic jiného, než se to přes dostat.
Navždy jsme ztratila nejbližšího člověka, kterého jsem kdy měla, před dvěma dny jsem opět ztratila velmi blízkého člověka. Karma, říkám si. Moji kamarádi o mně šíří bůhvíco. O mém zdraví ani nemluvme. Přišla první rána a já myslela, že už jsem si to vybrala, ale je to čím dál horší. Jediné, na čem mi teď záleží je se s tebou usmířit. Ach ta holčičí naivita.
Kdybys jen věděl, kolika lidem jsem odpustila. Kolik lidí mi tolik ublížilo a kolika lidem jsem taky ublížila. Nechci, aby se to stejné stalo i tobě, jenom protože jsem tolik naivní. Tolik hodná. Tolik asertivní. Možná tohle všechno nepochopíš a víš co? Ani bych se nedivila, každopádně život jde dál. Ale když se tak zamyslím, kolik času mi tady na téhle planetě zbývá?! Moje podvědomí se probouzí s šedého mlhavého oparu.
Chci se jen omluvit, toť vše. Možná je to opravdu první věc, které lituji, ale nejsem si jistá. Takový pocit jsem nikdy neměla, protože jsem nikdy ničeho nelitovala. Každopádně jestli je tohle první věc, které lituji, udělala jsem pokrok ve svém už tak chaotickém životě. Promiň.