close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Na tomhle blogu končím, v psaní pokračuju.

7. prosince 2016 v 21:47 | tristitia
http://alacrymae.blogspot.cz/
 

The night.

4. listopadu 2016 v 20:49 | tristitia
"Můžeme jít k nám, u nás nikdo není." navrhla jsem s pocitem, že tohle nikdy nemůže vyjít.
"Tak jdeme." řekl.
Tuhle odpověď opravdu nečekala, ale obrátili jsme se a šli k nám.
Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale už bylo pozdě něco namítat.
Došli jsme k nám a já jsem mu samozřejmě jako každému nabídla sodu s citronem. Neodmítl.
Čtyři hodiny jsme leželi vedle sebe, smáli se, povídali si, řešili neřešitelné problémy. Při prvním pokusu o pusu jsem automaticky uhnula. Známe se čtyři hodiny, co by ode mě chtěl?
Pusu.
Co se může stát?
Kdybych do něj nebyla tak čtyři roky platonicky zamilovaná, pravděpodobně bych znovu uhnula, ovšem moje vnitřní já mělo jasno.
A tak se stalo.
První pusa.
Najednou jakoby všechno utichlo a celý svět se točil jen kolem nás.
Jediné, co jsem byla schopna vnímat, bylo moje srdce. Chvílemi jsem měla strach, že ten tlukot musí slyšet všichni sousedi, možná že ho slyší až na konci světa, tak moc mi bušilo srdce.
Usmála jsem se. Jak tohle skončí?
Rukou jsem sjela níž a řekla si, že tentokrát stejnou chybu neudělám. Během chvíle poznal, že v provokaci jsem mnohem lepší, než očekával. Dlouho trvalo, než mě přiměl mu rozdělat pásek a rozepnout zip u kalhot.
Je tohle nejlepší nápad?Proběhlo mi hlavou. Na druhou stranu jsem neměla co ztratit.
Bylo pozdě. Půl jedné ráno. Všude byla tma. Jediné na čem záleželo, jsme byli my. Celý svět se točil kolem nás. Neexistoval jediný racionální důvod k tomu, proč bych měla dělat něco, co jsem jasně řekla, že nechci. Byl to vnitřní hlas, libido nebo podvědomí, co mě nutilo pokračovat. Bylo to cokoliv jen ne racionální myšlenky.
Najednou neexistoval jediný důvod proč přestat.
Když odcházel, kupodivu jsem se necítila provinile, cítila jsem se lépe než kdy předtím.
Jakmile jsem zavřela dveře, snažila jsem přemýšlet, jak moc bych se chtěla znovu zamilovat. Tolik bych chtěla, aby se opět někdo zamiloval do mě. Ale jak by mohl?
On se do mě nikdy nemůže zamilovat. Proč by to dělal, proč by se vůbec někdo chtěla zamilovat do holky jako já? Zničehonic mi opět došlo, že žiju v iluzi.
Už teď mi chybí.
Uvědomila jsem si, jak je pro mě těžké milovat někoho, dát mu všechno, říct mu svůj příběh, nechat ho poznat, jaká doopravdy jsem. Nechci, aby mi zase někdo ublížil, ale k němu mě to neskutečně táhlo.
Nevím proč.
Nedokážu to vysvětlit.
Bylo až moc pozdě snažit se přijít na důvod.
Okouzlil mě.
S tím pocitem jsem šla spát.

Def 02.:

22. října 2016 v 20:26 | tristitia
Diagnostická kritéria pro BN podle MKN-10 (F 50.2)
A. Opakované epizody přejídání (nejméně dvakrát týdně po dobu 3 měsíců), při nichž je
v krátkém čase konzumováno velké množství jídla.
B. Neustálé zabývání se jídlem a silná, neodolatelná touha po jídle (žádostivost).
C. Snaha potlačit "výkrmný" účinek jídla jedním nebo více z následujících způsobů:
vyprovokované zvracení, zneužívání projímadel, střídavá období hladovění, užívání
léků typu anorektik, tyreoidálních preparátů nebo diuretik; diabetici se mohou snažit
vynechávat léčbu inzulinem.
D. Pocit přílišné tloušťky spojený s neodbytnou obavou z tloustnutí (pacient usiluje
o nižší než premorbidní a často přiměřenou hmotnost). Často (ne vždy) je v anamnéze
epizoda anorexie nebo intenzivnějšího omezování se v jídle.

Deprese byla zdokumentována v mnoha klinických případech. Některé studie ukazují,
že depresivní stavy různých intenzit nastiňují rozvoj poruch příjmu potravy. Prevalence
nemoci se u osob s těžkými depresemi pohybuje v rozmezí od 25 % do 80 % (Halmi et al.,
1991; Herzog et al., 1992). Halmi et al. (1991) uvádí, že 68 % osob trpících těžkou formou
AN má zároveň i celoživotní prevalenci k těžkým depresím.
 


Def.:

3. října 2016 v 9:49 | tristitia
Psychogenní přejídání - je charakteristické záchvaty přejídání. Rozdíl od prostého přejedení je v požití většího množství jídla během krátké doby (do 2 hodin) a hlavně v pocitu ztráty kontroly nad jídlem. Ze začátku přejídání může být chuť a složení jídla velmi příjemné, ale později se dostaví pocit znechucení a studu. Lidé, co propadají psychogennímu přejídání, jedí až 2x rychleji než běžná populace, mohou ukrást jídlo ostatním a jíst vyhozené zbytky. To co dělají, samy považují za ostudné a nechutné (Papežová, 2003, 17-18).

Recommendation.

14. července 2016 v 10:26 | tristitia
Vyšla jsem ven do deště, po tvářích mi stekl pot z tréninku.
Ahoj
Stavím se za Tebou 18. 7., budeš doma?
Chvíli jsem přemýšlela, co odepsat. Vlastně nevím, co budu dělat, pravděpodobně budu mít trénink a pravděpodobně nebudu mít jen jeden. Co mě ovšem víc zaujalo - dělá, jako kdyby si všechno plánoval. Dělá jako kdyby někdy něco dělal. Něvěřím vlastním očím, že napsal datum, protože zrovna on je typ člověka, kterého datumy absolutně nezajímají. Jeho pojetí o čase je pro mě víc než nesmyslené a chaotické.
Odpověděla jsem popravdě a čekala na další zprávu.
Napadlo mě, že bych asi měla napsat nějakého smajlíka, protože vím, jak ho rozčiluje, když je nepíšu. Ovšem v tu samou chvíli mi došlo, že už se tímhle zabývat nemusím. Je mi to jedno. Je mi jedno, co ho rozčiluje, co mu vadí a už je upřímně jedno, co mu vadí na mně. Už se tím nemusím zabývat.
Uvědomila jsem si, že jsem to zase jenom já, kdo bude řešit, co je na mě špatně a ne někdo jiný.
Měl pravdu, my dva spolu nikdy nebudeme, už proto že přesahuju jeho chápání světa a lidských pocitů. Možná je to rozdílnou inteligencí, možná je to tím, čím jsem si prošla. Moje chápání světa je asi o dost jiné než u ostatních lidí, obvzlášť u něj. Narozdíl od něj se nepokládám za něčím vyjímečnou. (Narozdíl od něj jsem.)
A málem bych zapomněla - chovám se jako dítě.
Tak dlouho jsem čekala, že pochopí, proč tomu tak je.
Když se někdo v patnácti musí začít starat o sebe a o rodinu jako já, musí dělat všechny ty věci, co dělají normálně mámy jako je praní, žehlení, uklízení, vaření... Místo toho, abych chodila na diskotéky, experimentovala s drogama a pila alkohol, tak jsem doma uklízela nebo jezdila po soustředěních. Tudíž mi moc volného času na kamarády a diskotéky nezbylo.
Chtěla bych se omluvit za to, že se občas chovám jako dítě a chodím na animované pohádky do kina, ale nebudu to dělat. Za takovouhle věc se nikdy omlouvat nebudu. Nemůžu za to, co se stalo.
Pravděpodobně se mě v mých dvaceti budou ptát, jestli už mám občanku. Pravděpodoně nepřestanu procházet lepšími a horšími obdobími, kdy se mnou není kloudná řeč, protože se topím ve vzpomínkách a představách, z čehož mi není zrovna nejlíp.
Ale tohle je můj příběh.
Nechci a nebudu ho měnit jenom proto, že někomu se nelíbí, že trpím depresemi. A už vůbec se za to nebudu omlouvat.
Nechci být s lidmi, kteří to nedokážou pochopit, tolerovat a pomoct mi, což zjevně on ani jedno z toho nedokáže.
Chyba je vždy na obou stranách, to mě život naučil.
Takže mu 18. 7. (pokud to ovšem nezruší, jak bývá jeho zvykem) doporučím, aby si našel někoho hloupějšího než jsem já, protože ten mu těžko bude vysvětlovat, proč je nebe při západu slunce červené a on bude tentokrát ten chytřejší a tím pádem spokojenější.
Chápu, že to se mnou není vždycky lehké, ale můj problém tkví v přespřílišném přemýšlení, které jen tak nezmizí.
Moje doporučení je, aby si našel nějakou průměrnou holku, která bude hloupější něž on a bude spokojen.
A já se pokusím najít někoho, jehož empatie nebude na bodu mrazu.
Jako je ta jeho.


Morning runs.

28. června 2016 v 20:30 | tristitia
Šest ráno.
Otevřela jsem oči a vypnula budík.
Ještě rozepsalá jsem se nasoukala do běžeckých kalhot, sportovní podprsenky a kalhotek, vytáhla jsem ze skříně náhodné tričko na cvičení, obula si adidas boost, pravděpodobně ty nejlepší boty na běhání, které jsem kdy měla a pomalu sešla do kuchyně.
Šest hodin a sedm minut.
Uvědomila jsem si, že mám žízeň a točí se mi hlava. Opřela jsem se o linku a chvíli se snažila zaostřit na zářivě žluté boty. Nešlo to. Už nebudu pít ten zatracenej alkohol. Voda z kohoutku se mi zdála jako nejrychleší a nejlepší možnost, jak žízeň zahnat, proto jsem se krátce nahnula nad kohoutek a pár doušků se napila.
Šest hodin a deset minut.
Nezbývalo mi nic jiného než vyjít ven.
Hlava se mi začala motat už po několika metrech, očividně jsem si písničky pustila příliš nahlas. Během několika dalších kroků jsem se hudbu pokusila bezúspěšně ztlumit, a tak jsem to nechala být.
Snažila jsem se užít si okolní přírodu, ovšem dnes jsem měla v hlavě více myšlenek než obvykle. Snažila jsem se soustředit na běh, snažila jsem se soustředit abych správně dýchala, nešlo to. V hlavě už jsem měla znovu zmatek.
To co se včera stalo bylo skutečné, nebo jenom z dalších mých nekonečných snů?
Během několika dalších kroků mi došlo, že nic z toho se mi nezdálo. Skutečnost. Žádné dětinské představy.
Tři číslice.
3.
2.
1.
Mělo mi dojít, že stojí před mými dveřmi. Mělo mi dojít, že přijde. Mělo mi dojít, že to takhle dopadne.
Nedošlo.
Snažila jsem se přijít alespoň na jednu pozitivní věc, která by včerejší večer osvětlila.
Stejně by k tomu dříve či později došlo - jediný argument, který jsem byla schopná během dvou kilometrů vymyslet.
Doběhla jsem doprostřed kopce, kde jsem zpomalila do chůze.
Plíce nedokázaly rychlejší příjem vzduchu než se moje tělo dožadovalo, nohy se odmitaly pohybovat. Chvíli jsem vyčerpaně šla a snažila se na všechno zapomenout, dokud mi nedošlo, že stejně nemá smysl o tom dál přemýšlet.
Sebrala jsem poslední síly a rozběhla se. Dnes budu lepší než včera.
Došlo mi, že před světem neuteču.
Tolikrát jsem se o to snažila, a přitom seberychlejším během jsem světu ani problémům nikdy neutekla. Tak proč by to dneska mělo být jinak?
Chtěla bych říct, že se o to dnes nepokouším, ale už sama sobě lhát nechci. Třeba to zrovna dneska a pokud ne, tak v bližší době nebude den, kdybych nešla běhat s pocitem, žeto třeba vyjde a všemu uteču.

Nový začátek?

22. června 2016 v 20:38 | tristitia
Ráno. Nezbývalo mi nic jiného než vstát z postele a jít vyvenčit moje malé psí miminko.
Bosá jsem prošla trávou a usoudila, že mikina by byla lepší volba než tílko.
Znovu jsem začala přemýšlet, proč se vlastně zahazuje s někým jako jsem já. Nějak jsem to nedokázala pochopit.
Já.
Takový naivní snílek.
Já.
Neustále přemýšlící nad tím, jestli má cenu tady zůstávat.
Já.
Proč zrovna já?
Musela jsem usmát, protože jsem se cítila v rozpacích. Už je to tak dávno, kdy jsem naposledy přemýšlela, že by můj vztah s klukem byl i o něčem jiném než o sexu. Nikdy jsem nepatřila mezi holky, které byly schopny za týden vystřídat několik kluků, jelikož všechny moje vztahy s ostatními se pohybovaly přibližně okolo roku existence, považovala jsem to za celkem stabilní.
Jenže posledních devět měsíců jsem se cítila více než osamělá.
Chybělo mi si s někým povídat, ležet bezstarostně v posteli a jíst popcorn a zárověň nepřemýšlet, kolik jsem toho snědla.
Už je to tak dávno, kdy jsem se naposledy cítila s někým tak dobře jako s ním.
Chtěla bych říci, že jsem z toho lehce zmatená. Nejsem. Jsem z toho hodně zmatená.
Otázka, která mě několik dní užírá je:
Co když se zamiluju?
Většina lidí by řekla, že je to normální proces zbližování dvou lidí nebo že se není čeho obávat nebo co já vím. Nikdy mě názory ostatních moc nezajímaly.
Pravda je taková, že bych potřebovala racionální vysvětlení, proč vůbec něco takového dělat. Proč se vůbec něčím tak primitivním jako jsou city zabývat?
Proč?
Můžu být sama. Poslední víceméně tři roky jsem.
Jsem spokojená?
To je to, co nevím. Jsem samostatná a sama se sebou si vystačím. Může mi být s někým líp? Jenže co když nebude? Co když to moje stavy jenom zhorší?
Co když do toho všeho znovu spadnu?
Bojím se, že znovu spadnu na dno propasti a tentokrát tam nadobro zůstanu. Chtěla bych se podívat do zrcadla a říct si, jak mi to dneska sluší, chtěla bych, aby mi to někdo někdy řekl. Chtěla bych sama sebe a svůj svět vidět alespoň trochu optimisticky. Nejde to. Bojím se, že to nepůjde nikdy.
Zůstanu se topit ve vlastních myšlenkách a představách.
Co by bylo kdyby...?
Zkusím to tentokrát překonat.
Zkusím se zamilovat a ať už to skončí pádem nebo vzestupem, nikdy nebude důvod, proč bych toho měla litovat.
Bosá dojdu k malé višni v rohu zahrady a jednu si utrhnu.
Nebudu tvrdit, že dnes se všechno změní a ani nebudu tvrdit, že to bude zítra. Možná za týden, možná za rok a nebo taky nikdy. Možná jednou dospěju v ženu, která bude schopná se rozhodnout aniž by si sepisovala myšlenky pod pseudonymem na internetu.
Každopádně do té doby zůstanu roztržitá.
Dětinská.
A osamělá.

Tisíckrát.

23. května 2016 v 21:39 | tristitia
Je tisíc důvodů, proč o tobě psát a je dalších tisíc důvodů proč o tobě nepsat.
Mám tě ráda.
Ve skutečnosti nevím, za co tě považuji.
Umírám touhou vedle tebe ležet, protože nechci usínat sama, na druhou stranu nechci vztah jako takový.
Tolik mi na tobě záleží, ale oba víme, že dělám chyby. Jednu za druhou.
Každá chyba mě posouvá dál a dál, jenže jakmile mi došlo, jak moc velká moje chyba je...
Když to jediné, na čem záleží, ti nejsem schopná dát.
Pocit zoufalství a méněcennosti tomu všemu jenom přidává.
Pořád a pořád dokola se mi to honí hlavou.
A já se sama sebe ptám: "Proč je vždycky chyba ve mně?"
I když mi říkáš, že chyba je vždy na obou stranách, že v žádném vztahu nikdo tomu druhému nic nedluží, mám pocit, že ti toho dlužím až moc.
Pocit, že nejsem dost dobrá mě ubíjí víc, než si dokážeš představit.
Možná protože tohle byla jediná věc, ve které jsem si myslela, že jsem alespoň uspokojivá, což mi bylo po mém novém zjištění vyvráceno.
Dokonce se mi o tom i zdá.
Chyba je přeci na obou stranách.
Omyl, chyba je ve mně.
Že tě neposlouchám?
Jak bych mohla?
Je tisíc důvodů, proč o tobě psát. Je dalších tisíc důvodů, proč o tobě psát ještě víc.
Nemůžu si pomoct.
Nemůžu o tom přestat přemýšlet.
Otázka by zněla proč, ovšem je to více než jasné. Záleží mi na tobě.
Záleží mi na tom, aby jednou konečně nebyla chyba ve mně, jako byla vždycky a se všemi ostatními.
Dokud jsem nevěděla, že je něco špatně, dalo by se říct, že jsem byla šťastná.
Jak se to může tak rychle změnit?
Ze štěstí do zoufalství?
Neustálého přemýšlení?
Proč to nikdy nemůže skončit happy endem?

Štěstí, neštěstí.

19. března 2016 v 21:00 | tristitia
Sezení doma a čekání na zázrak, že by každodenní náplň mého života?
Štěstí?
Když jsem doma sama a přijede za mnou. Když jsem doma sama a přijede mě rozveselit.
Přesně to ve mně vzbuzuje štěstí.
Ale...
Jak dlouho zůstane?
Hodinu, maximálně dvě.
Chtěla bych s ním strávit dlouhé hodiny, ne počítat minuty, kdy mi řekne, že jede domů. Nechci odpočítávat minuty, kdy budu doma zase sama. Většinou to bývalo tak, že ode mě nikdo odejít nechtěl a snažil se zdržet, jak nejdéle to jen šlo. Najednou přišla změna.
Netrávíme spolu hodiny jako jsem trávila se všemi ostatními. Skoro se nebavíme a málokdy spolu voláme.
Dobře mně položená otázka byla, jestli jsem s tím spokojená.Nevěděla jsem, co říct. Nikdy jsem nic podobného nezažila, vždycky se se mnou ten dotyčný snažil trávit čas, snažil se, abych byla šťastná, snažil se mě podpořit a pomoct mi.
Ale teď?
Jsem na všechno zase sama.
Zase.
Moje nejlepší kamarádka má kluka, se kterým tráví veškerý svůj volný čas a já se jí nedivím. Můj dobrý kamarád by neudělal ani krok navíc, aby mi udělal radost, což chápu, protože proč by to dělal? Proč by to dělal pro někoho jako jsem já?
A zbytek?
Moje rodina se skládá z dvou osob mužského pohlaví, které vídám sice každý den, ale zrovna moc toho s nimi neprobírám a zbytek rodiny vidím párkrát do roka. Pro většinu lidí okolo jsem jen někdo, kdo jim vždy pošle sešity, když si písknou.
S kým trávím svůj volný čas?
Sama.
Nikdo za mnou nepřijde, aby mě potěšil, ani se mnou nikdo nechce někam jít. Což o to, i kdyby někdo chtěl, mě by pravděpodobně stejně nepustili z domu. Jsem holt uzavřená ve svém vlastním světě.
Tak moc bych byla ráda, kdyby za mnou někdo přijel se zmrzlinou a koukali jsme na film, nejde o to, kdo by to byl, ale aspoň pocit, že nejsem na tomhle světě sama, protože jediný, kdo mi napíše jsou moji spolužáci, kteří věčně něco nemají.
Jsem z toho všeho unavená. Chtěla bych taky jednou slyšet, že nejsem ve všem špatná a že mě má někdo rád, protože od té doby, co mi umřela máma, už mi tohle nikdo neříká.
Místo toho doma brečím nad rozlitým mlékem.
Nevím, co dělat.
Už dlouho jsem pro někoho nebyla ta jediná. Vždycky je někdo lepší.
Kéžbych to dokázala změnit.


Znovu.

13. února 2016 v 19:11 | tristitia
Po tvářích mi znovu stekly slzy. Jedna kapka za druhou.
Opět moje chyba.
Znovu a znovu.
Kdy už se konečně naučím nechybovat?
Nebo alespoň nechybovat tolik?
Znovu se bude opakovat obvyklý scénář oblékání si dlouhých rukávů.
Jednoho dne se probudím a bude tu někdo, kdo mi z toho všechno pomůže. Do té doby můžu poděkovat zimě, že není divné nosit dlouhé rukávy.
Jednoho dne se probudím vedle někoho, kdo tohle všechno pochopí, kdo na mě nebude křičet kvůli všem mým chybám.
Někoho, kdo zazvoní na moje dveře, když bude vědět, že mi není dobře nebo mi zavolá, když nebude nablízku.
Někoho, kdo mi ruce namaže krémem, aby se mi všechny rány a jizvy na zápěstích zahojily.
Už jsem si myslela, že všechny myšlenky na sebepoškozování jsou za mnou.
Doufala jsem.
Stačilo málo a je to všechno zpátky.
Chci zavřít oči a už se nikdy nevzbudit, protože zítra ráno budu muset vstát s pocitem, že jsem sama. Budu muset vstát s pocitem, že jsem znovu udělala chybu. Pak odkryju rukávy u mikiny a znovu si budu říkat, proč tady vlastně jsem.
A tak to půjde den za dnem, znovu a znovu.

Kam dál